Hokej jsme hrávali za dva buřty s cibulí, vzpomínají pamětníci
Bývalí mladoboleslavští hokejisté se začali scházet v roce 2000. Tehdy klub hrál 2. ligu a zrovna se přejmenoval z TJ Auto Škoda na HC Mladá Boleslav. "Tehdy jsme si řekli, že přece není možné, abychom něco takového neorganizovali, když fotbalisté se tímhle způsobem schází už nějakých 50 let," zavzpomínal Jaroslav Buřil.
Vznikl proto tehdy jakýsi přípravný výbor složený právě z Buřila a jeho kolegů Trégla, Kvačka a Míška. "Sedli jsme si na zimním stadionu do restaurace a diskutovali o tom, kdo koho osloví. To nebylo úplně jednoduché, protože takhle organizované setkání ještě nikdy neproběhlo. Ano, sem tam někoho náhodou potkáte, ale ve velkém jsme museli začít od píky," popisoval.
Nakonec se vše podařilo a do dnešních dnů se každoročně schází kolem třiceti mladoboleslavských hokejistů. "Samozřejmě nás bohužel už i dost chybí, páni Šifta, Exner, Sochůrek, Mareš, Pluhař…" Na druhou stranu se ale občas povede dovézt i někoho, kdo se ve středočeském městě sice nenarodil, ale působil zde. Podle Jaroslava Buřila si zdejší pamětníci například váží návštěvy pana Jana Hanzla. To byl po čtyři sezony trenér boleslavského A týmu. V letech 1961 až 1965 skončili zdejší hokejisté pod jeho vedením třikrát třetí a jednou čtvrtí. Byl to sparťan a boleslavští hokejoví veteráni jej prý považují za toho nejlepšího trenéra, pod jakým hráli.
Na setkáních se pochopitelně hodně vzpomíná. "Diskutujeme o zážitcích. Většina z těch věcí je ale osobního charakteru, navyváděli jsme si i spousty rošťáren," prohlásil Jaroslav Buřil s úsměvem. Pochopitelně se mluví i o tom, jak se hraje hokej v dnešní době. "My můžeme jen tiše závidět, kam se sport – a hokej tedy obzvlášť – vlastně dostal. Už ti nejmenší mají obrovský servis, trénují v perfektních podmínkách a dobrých časech."
Konkrétně Jaroslav Buřil nastupoval za Mladou Boleslav v letech 1957 až 1968. Na jejím ledě ale hrál už předtím, v dresu Litoměřic. "Kdybych to měl popsat lidově, dali nám pěkně do držky. Ale nějaký dojem jsem asi zanechal, protože si mě vytipovali, že bych sem po skončení vojny mohl přijít." A přesně tak to také dopadlo.
Hokej se tehdy hrával za dva buřty s cibulí. Ne, to není vtip. Hokejisté dostávali prémie, 75 korun za vyhraný zápas, 50 za remízu. "Když jsme po zápase chodili na večeři, tak jsme si obvykle museli připlatit, protože nám to většinou nestačilo," vzpomínal s úsměvem Jaroslav Buřil. Kromě prémií, které mohly a nemusely být, pak hokejisté dostávali 400 korun měsíčně coby takzvané kalorné, tedy jakési stravné. "Manželka se mě dneska ptá, kde mám ty peníze z hokeje. Já jí na to odpovídám, že něco je v Grandu, něco Na Růžku…"
Jednoduché to pochopitelně nebylo ani z hlediska zaměstnání. Profesionální hokejista tehdy neexistoval, živit se musel jinak. "Když jsme přijeli z Ostravy nebo třeba Karlových Varů ve tři nebo ve čtyři hodiny v noci, tak kluci mívali v práci takzvané úlevy. To znamená, že mohli jít na směnu (většina z nich dělala ve Škodovce) až od osmi hodin. Tenkrát to byl docela velký výdobytek, privilegium." Sám pan Buřil podle svých slov nic takového nikdy neměl. Ve Škodovce nepracoval, byl zemědělec, a tam se ho nikdo na žádné hokejové zápasy neptal.
Do práce hráči museli, i když byli sešití nebo pomlácení. Hokej jim v tomhle směru žádnou úlevu neposkytoval. A jak to tehdy vlastně bylo s lékařskou pohotovostí na hokeji? Na stadionu byla ošetřovna, podle pana Buřila tam pracoval jakýsi doktor Petříček. "Vždycky nás nějak zadrátoval a ve špitále nám to pak předělávali," smál se člen slavné formace Buřil – Trégl – Čech. "Tenkrát se nehrál tak elegantní hokej, jak si možná dneska leckdo myslí. Oproti dnešnímu hokeji to možná bylo takové smírnější, ale zas bych řekl, že se mnohem častěji objevovalo takové to osobní vyřizování si účtů. A to potom dopadalo špatně," vzpomínal.
Kromě zaměstnání hokej soupeřil i s fotbalem. Tyto dva sporty se tehdy přetahovaly nejen o fanoušky, ale i o hráče. Dokonce byli takoví, kteří hráli oboje a to dokonce třeba i v jeden den! "Odpoledne na druhou ligu na Astonce a večer zápas v hokeji. Tenkrát vlastně ani nešlo hrát jenom jeden sport. Člověk dělal v zimě hokej, v létě fotbal, do toho třeba ještě tenis," vypočítával Jaroslav Buřil.
Diametrální rozdíl byl i v letních přípravách a vůbec trénincích jako takových. "Jezdili jsme na soustředění. Tehdy nebyla žádná letní příprava jako dneska, alespoň na ledě určitě ne. Vždyť my byli rádi, když jsme se na led dostali týden před začátkem ligy. Kolem osmé večer nám vždycky pan Pecka stáhnul dolů plachtu a my jsme začali trénovat." Liga tehdy začínala koncem října nebo začátkem listopadu a hrála se dvoukolově. Vše končilo přímým sestupem a přímým postupem. "My jsme vždycky bohužel končili na druhém nebo třetím místě. I když jsme mívali vždycky velmi dobře nakročeno, tak do první ligy se nám nikdy dostat nepodařilo," povzdychl si pan Buřil.
Na druhou stranu je třeba uznat, že díky tomu, že Boleslav vždycky hrála špičku druhé ligy, souvisely s tím jisté výhodné a atraktivní situace týkající se právě vyšší soutěže. Buď se někteří zdejší hráči prosadili do první ligy, nebo do Mladé Boleslavi právě celky z vyšší soutěže zajížděly sehrát přípravné zápasy. "A my jsme je dokázali porazit! Spartu, Litvínov, Brno i Plzeň."
Výstroj začala v 60. letech dostávat do určité míry novou podobu, s tou dnešní se ale pochopitelně nedá srovnat. Hokejisté začínali hrát ve filcových kalhotách s kšandami a speciálními kapsami na stehnech, do kterých se cpal papundekl, tedy tvrdý papír, aby to tolik nebolelo. Dále existovaly náloketníky, nárameníky a kožené rukavice. Přilby žádné.
I tehdy už byli sponzoři. Většinou malí živnostníci, ale zároveň velcí fanoušci. "Brusle nám díky jejich příspěvkům pořizovali na tři čtyři roky, to zkrátka muselo vydržet. Boty zůstávaly a měnily se jen nože, které se dávaly na šroubky nebo nýtky," popisoval pan Buřil obraz, nad kterým by dnešní hokejista nejspíš jen nevěřícně kroutil hlavou.
Co se týče hokejek, tak ty stály přibližně 80 korun a říkalo se jim Vítězky. "Těch jsme každý dostali asi pět na sezonu, a jakmile jsme je začali lámat, tak byl průšvih. Vzpomínám si na spoluhráče Andlta, který na jednom tréninku zlomil hned tři, když jsme zkoušeli příklepy. Říkal jsem mu, že ho snad musí vyhodit, protože je zruinuje."
Stejně jako dnes, i tenkrát hráli obrovskou roli fanoušci. Boleslavský zimní stadion běžně praskal ve švech. Kapacita byla sedm tisíc diváků, a jakmile byla naplněna, zamykalo se, aby se dovnitř už nikdo nedostal. Nesedělo se, ale stálo a často bývalo vyprodáno. Na Kolín, Havlíčkův Brod nebo třeba Hradec Králové. Sezónní průměr v návštěvnosti býval kolem čtyř tisíc a to byla ve druhé lize naprostá rarita. Nikdo další takovou návštěvnost neměl. "Taky nám to vyneslo nějakou tu korunu, protože všichni kolem toho hokeje většinou dělali zadarmo. Byli to takoví dobrovolníci, třeba i učitelé ze škol. Takže se pak stalo, že jsme jednou nahospodařili taky 750 tisíc. A to nebyli žádní sponzoři, to bylo skutečně jenom vybrané vstupné!"
Ničím zvláštním už tehdy nebyly ani výjezdy na venkovní zápasy. Do Liberce prý jednou za svým týmem přijely dvě tisícovky fandů! "A to se ten zápas kvůli sněhové vichřici ani nedohrál," upamatoval se Jaroslav Buřil. "Liberec jsme tehdy mohli sesadit z druhé ligy, jenže jsme ten druhý zápas prohráli. Fáma dokonce byla taková, že jsem prodal zápas, protože jsem nenastoupil. Jenže já si tehdy natáhl třísla a nemohl jsem bruslit."
A takových potenciálních rošád prý bylo víc. Jaroslav Buřil připomněl například památný moment ze sezony 1960/1961. Mladá Boleslav už tehdy měla jistou pátou příčku a jela na led Havlíčkova Brodu, který měl velmi slušnou šanci na postup. Čekalo se vítězství domácích, jenže právě Jaroslav Buřil vstřelil pár vteřin před koncem jedinou branku zápasu a to dokonce ve vlastním oslabení. Noviny tehdy psaly: "Boleslav připravila Brod o 1. ligu".
"Dodnes nám v Havlíčkově Brodě říkají popravčí četa," popisoval pan Buřil. "Kvůli nám nepostoupili a tím se tenkrát na nějakou dobu skoro pohřbil tamější hokej. Druhý rok nás tam pěkně zmlátili a rozbili nám autobus…"
Pěkné vztahy mezi hráči a fanoušky potvrzoval i fakt, že diváci běžně nabízeli hokejistům, že je svezou domů. Do Mladé Boleslavi totiž jezdili fandit (i hrát) lidé například z Bakova, Prahy nebo Turnova. "Vždycky odkoukali hokej a pak „Kluci, pojďte, my vás vezmeme domů.“ Boleslaváci pochopitelně chodili pěšky," vzpomínal Jaroslav Buřil.
Po tom všem vzpomínání se na závěr pochopitelně nešlo nezeptat alespoň trochu taky na budoucnost. "Mladé Boleslavi bychom strašně přáli, aby se to konečně hnulo směrem nahoru. Už jenom kvůli těm fanouškům, protože ti tady byli vždycky úžasní," zakončil pan Buřil.
První řada zleva: Vokáč, Glöckner, Andlt, Lang, Sochůrek, Klouček, Morch, trenér Hanzl
Druhá řada zleva: Exner, Hodek, Trégl, Studničný, Benedikt, Sládeček, Čech, Buřil
* V době, o níž Jaroslav Buřil mluví, byla nejvyšší hokejovou soutěží v Čechách 1. liga.
