Zpátky v čase: Po válce musel i boleslavský hokej sbírat síly
Poválečné sbírání sil (1945 – 1952)
Ještě na sklonku války se do čela klubu postavil dlouholetý hráč BK Ing. Oldřich Šmelhaus. Březnová schůze sice ještě postrádala v důsledku blížící se fronty radostnou atmosféru, v myšlenkách i srdcí lidí se ovšem už ale začínalo blýskat na lepší časy. Na schůzi se proto mimo jiné hovořilo i o záměru vybudovat ve městě umělou ledovou plochu. Tyto plány však nebylo možné realizovat ve válečné době, a jak víme, trvalo ještě více než jedno desetiletí, než se mladoboleslavská sportovní veřejnost zimního stadionu dočkala.
Osvobození od fašistické okupace přišlo v roce 1945. Život v republice se pomalu rozjížděl a dostával do mírových kolejí. První poválečná hokejová sezona začala pro boleslavské hokejisty v prosinci 1945, kdy příroda vytvořila led v areálu Bruslařského klubu na Štěpánce. BK Mladá Boleslav hrál v prvních poválečných letech divizní soutěž, nejdříve ve skupině „sever“, později ve skupině „východ“. První poválečná divize měla kromě Bruslařského klubu dále SK Jičín, Libeň, Slávii Praha, SK Smíchov a HC Pardubice. Kádr boleslavského mužstva se téměř nezměnil, barvy opět hájili Fohl, Crha, König, Haspra, Lederer, Podhajský, Míšek, Wildman, Nádrl, Musil a další. Vyhrála Libeň, Boleslavští poměrně zklamali – skončili až pátí.
Další poválečná sezona tak přinesla nejen nové soupeře (zůstali jen BK Mladá Boleslav a SK Jičín, ostatní nahradili Dolnobousovský SK, Jaroměř, Meteor Svobodné Dvory a HC Týniště nad Orlicí), ale i změny v kádru. Například Schejbal přišel ze slavného LTC Praha. Závan „čerstvého vzduchu“ Boleslavským pomohl, mužstvo podávalo vyrovnané výkony a divizi tentokrát vyhrálo.
Rok 1947 přinesl kromě mistrovství světa i další dvě velké události přímo pro Mladoboleslavské. Nejprve to byl vůbec první mezinárodní hokejový zápas v Boleslavi, na který přišlo více než 4 tisíce diváků. Hostem bylo mužstvo USA. I když Američané vyhráli 14:1 (jedinou branku vstřelil Špígl), zápas měl ve středočeském městě obrovský ohlas. Snad ještě větší atrakcí bylo utkání s „týmem hvězd“ – LTC Praha. Zájem diváků byl tehdy obrovský. Do ochozů se všichni nevešli, a tak lidé seděli na okolních stromech, ve stráni a vůbec kde se dalo. Když LTC vedlo o tři branky, nápor lidí přírodní led nevydržel. Na ohrazené kluziště vnikla voda a mnoha divákům, pokud neutekli, nateklo do bot. Zápas se sice dohrál, k regulérnosti měl ale daleko. Boleslav prohrála 4:8 a všechny branky dal Lederer.
Tato hokejová sezona byla také poznamenána konáním prvního poválečného mistrovství světa v ledním hokeji (v druhé polovině února 1947), které se konalo v Praze na Štvanici, a ve kterém se tým Československa stal mistrem světa. Rok 1947 tak lze popsat jako rok největší propagace ledního hokeje té doby.
V dalším ročníku čekali na Bruslaře opět nejen noví soupeři (skupinu „východ“ kromě nich hráli: Stadion Jaroměř, Sparta Kopidlno, Meteor Svobodné Dvory, Slavia Hradec Králové a Dolnobousovský SK), ale také změna v trénincích. Boleslavští totiž začali jezdit trénovat na umělý led, na malinké kryté kluziště do Staré Boleslavi, které v té době bylo stánkem krasobruslařů. Brankář Fohl měl náhradníka ve Švermovi, hráli již oba bratři Bedřich a Jaroslav Hroudovi, uplatňoval se již plně Jaroslav Pecka a šanci dostávali i mladí Buda, Kurka a Zeman.
Tehdejší dobu také provázelo úsilí o sjednocení československého sportu do jediné organizace – Sokola. Také hokejisté tak změnili název na Sokol BK Mladá Boleslav. Hledal se nový model mistrovských soutěží a probíhal boj o socialistický charakter československé tělovýchovy. Lední hokej byl už tehdy vedle fotbalu nejmasovějším sportem a šlo tedy o to, aby byl přístupný veškeré mládeži. Po vyhraném mistrovství světa a skvělých rozhlasových reportážích Josefa Laufra a Štefana Mašlonky byl hokej sportem, který táhl mladé kluky a fandila mu i kdejaká babička, která jej třeba ani nikdy neviděla hrát. V tomto období mělo Československo přes tisíc hokejových oddílů a kolem 30 tisíc registrovaných hráčů. V roce 1950 tu existovalo už 12 zimních stadionů s umělým ledem. Šlo tedy o to, aby všichni ti kluci, kteří místo puku proháněli na kdejaké louži krabičku od krému na boty a chtěli se vyrovnat svým velkým vzorům, dostali skutečně šanci. Ve všech sportovních odvětvích vznikaly nové soutěže a nejinak tomu bylo i v hokeji. Základem byly soutěže v okresech, pak v krajích. Krajští přeborníci měli možnost zúčastnit se kvalifikačního turnaje o postup do tehdejší nejvyšší soutěže – 1. hokejové ligy!
Hokejisté v Mladé Boleslavi byli začleněni do závodní sokolské jednoty a nesli od této sezony název SOKOL AZNP MLADÁ BOLESLAV. Svůj velký rozmach měl také hokej na venkově, v Dolním Bousově, ve Vinci, Voděradech, Bakově, Smilovicích, Katusicích, Brodcích, Kněžmostě nebo třeba Benátkách. Však také mnozí nejlepší borci z vesnických hokejových klubů postupně přecházeli do Mladé Boleslavi.
Jaké rozmary přinášela paní Zima hokejistům, o tom by se daly vyprávět hotové legendy. V roce 1952 bylo možné „udělat“ první led na boleslavském kluzišti až 24. ledna! Naštěstí už od listopadu měli hráči AZNP možnost trénovat vždy v pondělí na ledě pražské Štvanice – odpoledne dorostenci (AZNP mělo již mužstvo staršího i mladšího dorostu, kategorie juniorů tehdy vůbec neexistovala) a večer A tým. Ten hrál v ročníku 1951/1952 krajský přebor Tyršova kraje a sezona trvala jen 21 dnů. Pak led zkrátka uplaval. Poslední utkání této sezony odehráli Boleslavští se Slavií Hradec a zvítězili 6:5 v této sestavě: Makovský – Hrouda, Míšek, Šichta, Bečvárovský, Sochůrek, Lederer, Podhajský, Plašil, Kvaček, Tůma. Mladá Boleslav to tehdy ještě nevěděla, ale čekaly ji skvělé časy.
