Konkurence pro Hübla s Valentem? Redaktoři se postavili do brány

Jak to viděl skrz masku Miloš...

Já a chytání v brance? Žádný problém! přemítám si v duchu při cestě na stadion. Rekapituluji si v hlavě úspěchy na školních sportovních akcích a maluji si zdárné zítřky v A týmu Bruslařského klubu. Kvalitních brankářů má sice Mladá Boleslav dostatek, jednoroční smlouvu s opcí by se mnou (po předpokládaném ohromujícím výkonu na tréninku) Milan Hnilička však jistě podepsat mohl.

Po prohlídce brankářského náčiní však moje nadšení mírně opadá. Oblékání výstroje se jeví jako nikdy nekončící proces a nastupující bezradnost přiživuje evidentně dobře naladěný trenér Jan Vidner, který se slovy "máš to obráceně" komentuje polohu mých složitě navlečených betonů.

Člověk by neřekl, jaký může být problém navléci si helmu přes brýle, pokrýt chráničem břicha pivní pupek nebo si obléci suspenzor, aby nevyčnívalo to, co nemá. Nakonec se však po mnohaminutovém boji do výstroje zdárně nasoukám a přesouvám se vstříc ledové ploše.

Za malý okamžik přichází moje chvíle a za ovací tribun přijíždím k brance. Tento moment si náležitě vychutnávám a pomalým tempem se sunu centimetr za centimetrem. Hlavně nespadnout, honí se mi hlavou. "Hejbni kostrou, takhle tu budeme ještě tři dny," zpraží mě jeden z hráčů. Nenechám se však rozhodit a zdárně dorazím k brance.

Hned první nájezd slibuje souboj těžkých vah – proti mně se rozjíždí David Výborný. Na jedné straně držitel čtyř titulů mistrů světa a na straně druhé držitel čtyř dioptrií pod maskou. Kdo s koho? Než si stačím spočítat výhody a nevýhody obou hráčů, puk končí v síti. To samé se děje i při dalších dvou nájezdech v podání Davida Vrbaty a Jaroslava Balaštíka. V posledním případě je má snaha o zabránění gólu vylepšena ekvilibristickou vložkou v podobě pádu na led.

Pravda, nebyl jsem rozchytaný, ale na to nebere ohled můj sebevědomý kolega David a kvapem mě vyhání z brankoviště. Ani jemu se však nevede o moc lépe. Celý předchozí den sice pilně studoval na internetu nejnovější trendy v oblasti chytání, jeho vybroušený styl však na boleslavské nájezdové specialisty nestačí.

Svoji reputaci si trochu vylepšuji při střelách ze střední vzdálenosti. Kotouče letící závratnou rychlostí směřující tu do levého, tu do pravého horního růžku chytám s naprostou jistotou. Až se brankář Hübl nervózně ošívá, cože mu to roste v Mladé Boleslavi za konkurenci.

Další salvě střel je vystaven David a nutno mu přiznat k dobru, že ho tu a tam nějaký zbloudilý kotouč trefí do výstroje. Takto se střídáme v brance několikrát. Ačkoliv ze mě pot jen lije a sotva se držím na nohou, při pohledu na hodiny zjišťuji, že jsme na kluzišti strávili maximálně čtvrthodinku.

Až na konci tréninku si připisuji jedno malé vítězství – v závěrečné střižbě o uklizení puků do kabiny prohrává David Vrbata. Souboj mezi redaktory webu a hokejisty Mladé Boleslavi tedy končí nerozhodně. Hokejisté vyhráli disciplínu zvanou hokej, redaktoři byli lepší ve hře známé jako kámen-nůžky-papír.

Po skončení tréninku následuje nezbytné focení a v tuto chvíli už tuším, že sen o extraligovém angažmá mizí v nenávratnu. Lední hokej je sice krásná hra, v první řadě to je ale tvrdá řehole a nezbývá než uznat, že hokejisté Mladé Boleslavi jsou muži na svém místě.

Jak to viděl skrz masku David...

Zpočátku se nás ujal vedoucí mužstva pan Vochvest, který nás obdařil dvěma taškami a tunou brankářské výstroje, jež čítala hůl, betony, kalhoty, vestu, nákrčník, vyrážečku, lapačku, masku a to nejdůležitější – suspenzor. Následně nás zavedl do kabiny pro hostující mužstvo a instruoval nás ohledně oblékání, které nám mělo trvalo vcelku dlouho, což kvitoval trenér dorostu Jan Vidner, který se občas zastavil, aby se nám (mně) vysmál a sdělil nám, že tímhle tempem to dneska nestihneme. První na řadu přišel suspenzor s obřími kalhotami. Následovaly betony, brusle, vesta, nákrčník. Ještě přes sebe přetáhnout dres. Vyrážečka s lapačkou a maskou byla záležitost několika sekund. Komplet oblečený jsem se necítil zrovna obratně.

Byl to vždycky můj sen, alespoň chvilku si zachytat a cítit se jako Patrick Roy nebo Tomáš Vokoun. Koneckonců, co je na tom brankářském řemeslu tak těžkého? Šedesát minut jenom stát a občas si dřepnout a nechat se trefit černým kusem gumy, to snad umí každý. Po necelé hodině a půl jsme byli připraveni vyjet na led.

První začínal mezi třemi tyčemi Miloš. Při pohledu na toho chudáka mi došlo, že mě nečeká žádná legrace. Přesto, proč Miloš z prvních dvou lehkých nájezdů pustil oba tak laciné góly? Proč soupeře nechal zakončovat do prázdné brány? Je to tím, že je poloslepý a reaguje na puk, který ještě neletí? Tak to pardón, ale tohle já nedopustím, říkal jsem si.

Ajaj, dopustil. Byl jsem dvakrát naprosto ponižujícím způsobem překonán, i když Davida Výborného se mě zželelo a nezasunul do prázdné klece. Pln myšlenek jakže on to ten Hübl s Valentem dělali a proč to tak nejde i mně, přenechal jsem místo Milošovi.

Náhradní brankář našeho improvizovaného dua zažívá další pokoření. Jestli takhle bude pokračovat dál, dveře do extraligy pro něj zůstanou navždy zavřené. Miloš je gólman vyznávající takzvaný stand-up style, jak tomu říkají v zámoří, s prvky odkoukanými ze šedesátých let. Tato vražedná kombinace ho tedy při nájezdech zákonitě posadí na zadek v okamžiku, kdy jeho oči vidí (nevidí) zakončení. Abych nebyl zaujatý, malý úspěch slaví při střelbě, ale i tak je to tragédie.

Nevím, kde je chyba, ale branky pouštím i při střelách ze střední vzdálenosti. Budu si doma muset udělat videorozbor a najít nedostatky ve svém postavení. Avšak povedl se mi jeden kvalitní zákrok lapačkou. Puk mi sice z košíku vypadl, protože jsem ho i přes úpornou snahu nedokázal zavřít, nicméně dostalo se mi pozitivní reakce od hrstky přihlížejících neplatících. Také jsem od Davida Vrbaty dostal zásah do masky. Vůbec jsem ho necítil – David rozhodně umí vypálit tvrdší.

Ve zbývajících minutách jsem se na Miloše nedíval – soustředil jsem se sám na sebe. Musel jsem čelit dalším nájezdům. Pořád jsem si říkal, že si musím vybruslit ven z brány a pak couvat spolu s útočníkem a zůstat co nejdéle na nohou. A kdybych šel náhodou do kolen, musím se jednou nohou rychle odpíchnout a přesunout proti puku. Všechno bylo marné. Nechytatelné byly i tečované puky Davida Vrbaty, který sklepával nahození svých kolegů za má záda jako na běžícím pásu.

Moje i Milošova snaha o angažmá v týmu skončila – nebojme se to říci – naprostou blamáží. Musím konstatovat, že až nyní jsem si uvědomil, jak to v tom zápasovém fofru musí mít brankáři těžké. Šedesát minut gymnastiky, koncentrace a odpovědnosti pod přísným dohledem tisícovek náročných trenérů, to je práce pro opravdové profesonály.

Prohlédněte si fotogalerii!