Zatím je to hlavně o bruslení a posilování. Makám na sobě, vzkazuje Jan Plodek

Honzo, osud a zdraví se s vámi zrovna dvakrát nemazlí. Pokud se nepletu, zdravotní problémy jste měl už v úvodu sezony…

Ono to vlastně začalo už v létě, v průběhu přípravy. Měl jsem natažená třísla. To ještě docela šlo, bylo to krátkodobější a ne tak vážné. Pak jsem se zranil, jak říkáte, v domácím zápase s Libercem, kdy jsem si natáhl vazy v koleni. A když jsem se z toho jakž takž dostal a vrátil se, tak jsem odehrál necelé dva zápasy a na Slavii mi při souboji vyletěl klíček v rameni. Musel jsem absolvovat operaci ramene a doteď rehabilituji, rozhýbávám, posiluji.

Berete tohle všechno jako něco, co k hokeji prostě patří, nebo si už začínáte říkat, že jste tak trochu smolař?

Já už si to říkám asi čtyři roky. Zhruba do osmadvaceti mi skoro nic nebylo, těch zranění jsem utrpěl minimum, všechno šlo dobře. A pak se to začalo pěkně… Víte, jak to myslím, to radši vypípáme. (úsměv) Je to náročné. Prakticky každý rok nějaká operace, pak doba rekonvalescence, kdy člověk nemůže nic dělat. A potom se do toho pořád znovu a znovu od začátku dostávat.

Bylo hned jasné, že se operaci nevyhnete?

Víceméně ano. Už na Slavii mi lékař řekl, že je to už od pohledu natolik špatné, že se ta operace jeví jako nezbytná. Ještě ten večer jsem jel do mladoboleslavské nemocnice, kde mi to potvrdili. To bylo v pátek. A hned potom v pondělí jsem šel na tu operaci.

Jak dlouho jste nemohl dělat vůbec nic?

Šest týdnů. To jsem musel mít ortézu, takže jsem se prakticky nedokázal hnout. To bylo šílené, člověk může snad jenom ležet. Potom jsem začínal pomalu rehabilitovat, postupně jsem přidával posilování. Nohy jsou zaplaťpánbůh zdravé, takže jsem se soustředil hodně na spodek. Rotoped a tak podobně. I když kvůli té špatné hybnosti ruky je člověk ale i tak pořád omezen. Všechno to jde hodně pomalu.

K vidění jste teď už i na ledě. Jak to zatím vypadá?

S ledem jsem začal minulý týden. Je to spíš o bruslení. Na nějaké souboje ještě nemůžu ani pomyslet, vystřelit mi zatím taky pořádně nejde. Všechno je to stále o nabírání fyzičky, led je prostě pořád spíš na okraji. Jinak jen posilovna, posilovna a zase posilovna. Makám na sobě.

Máte přání nebo představu o tom, kdybyste se chtěl vrátit skutečně na sto procent?

Pokud se ptáte přímo na to, kdy bych měl naskočit do zápasu, tak to vidím na polovinu nebo konec února. Když všechno půjde dobře. Ještě to není vyřízené papírově, ale momentálně probíhají jednání, že bych měl jít do Benátek nad Jizerou. Na takové to rozehrání, přípravu. Mělo by to být celé nastavené tak, že kdyby to šlo z mojí strany dobře, tak bych naskočil ještě i za Mladou Boleslav. Samozřejmě to ale bude záležet i na tom, jak to bude vypadat tady. V jakém postavení tým bude, jestli se objeví nějaká zranění…

Často vás fanoušci mohou potkat na tribuně, i přes to zranění je vás pořád hodně vidět. Byl jste tedy v průběhu těch měsíců stále aktivním členem týmu?

Určitě! Byl jsem skoro na všech domácích zápasech. I když jsem měl ruku v gipsu, nechtěl jsem zůstat úplně mimo. Chodil jsem do kabiny, trénoval s kluky na suchu. Teď už tedy zase i na ledě. Hodně času jsem trávil s kondičním trenérem.

Jaký jste pozorovatel? Jak jste prožíval všechna ta utkání ze své pasivní pozice?

Je to hodně nepříjemné – jen tak tam sedět a nemoci nic udělat, nijak pomoci. Zvlášť když se nedařilo a byli jsme pořád poslední. Všechny ty zápasy, které nám utekly jen o chlup… Prožívám to asi docela dost. Jsem nervózní divák.

Mladá Boleslav má ještě pořád šanci na předkolo play-off. Věříte i vy?

Věřím. Hodně! Je to hrozně vyrovnané, ty rozestupy nejsou nijak velké a ve hře je ještě pořád dost bodů. Na těch deset zápasů, které ještě zbývají odehrát, se pořád jedná o hodně hratelnou věc.

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně zdraví.