Kapitán juniorů David Bernad: Hlavně zůstat tou partou, kterou jsme teď

Davide, začneme trochu víc zeširoka a ještě se v rychlosti vrátíme k loňskému ročníku. Junioři si v v něm stačili hrábnout na dno, vystřídat trenéra, ale na druhou stranu taky na sobě zamakat a ještě se alespoň pokusit zabojovat o play-off…

Začátek loňské sezony nebyl úplně ideální. Moc jsme si nesedli s trenérem, takže výkony, na které jsme podle mě měli, jsme začali podávat až s příchodem pana Křivohlávka a Borise Žabky. Semkli jsme se jako tým a zvlášť ke konci základní části to začalo opravdu šlapat. S nadstavbou to bylo horší. Já osobně jsem byl zraněný, a nebyl jsem jediný, takže to mě mrzelo nejvíc – že jsem nemohl pomoct a musel jsem se koukat, jak to hrají na pár lidí a doslova umírají na ledě. Z toho jsem byl hodně zklamaný. Ale každopádně si myslím, že už loni se nám podařilo nastavit něco, v čem pokračujeme i letos.

Takže loňský konečný neúspěch přičítáte hlavně těm zraněním?

Ano, myslím, že jsme dojeli hlavně na ně. Hráli jsme to třeba jen na čtyři obránce. To zvládnete párkrát, ale deset zápasů se prostě takhle hrát nedá, aniž by se to neprojevilo.

Slyšela jsem, že nějaké problémy jste měli už i letos. A prý zase obránci…

Je to tak. V zápase proti Brnu nám vypadli dva, takže jsme to pak museli dohrávat s útočníkem na beku, abychom to nějak zvládli. Vypadá to, že obránci jsou pro nás opravdu nějací zakletí. Ale zatím to zvládáme, ze začátku sezony je vždycky ještě dost sil, takže by se tyhle problémy nemusely až tak projevovat.

Pojďme se ještě rychle podívat na přípravu. Jak ji ovlivnil na srpen posunutý start juniorské extraligy?

Protože jsme na to všechno měli méně času, tak příprava začala hned celkem zostra. Ale nějak jsme si s tím poradili. A podmínky jsou vlastně pro všechny stejné, všichni se tomu museli přizpůsobit, takže si nemyslím, že by se kdokoliv mohl právě na ten posunutý začátek vymlouvat.

Vy osobně jste zažil alespoň částečně už i přípravu A týmu. Můžete ji porovnat s tou juniorskou?

Rozhodně je to jiné. Od nějaké časové organizace až po také „drobnosti“, jakými jsou třeba váhy v posilovnách. A tým jede třeba tři čtyři hodiny dopoledne a k tomu si v určitém období přidává něco odpoledne. My ráno musíme chodit už v šest, aby kluci stíhali školu, a k tomu chodíme ještě na dvě hodiny odpoledne. A jak už jsem naznačil, posilovna ta je úplně o něčem jiném.

Trochu jste to načal sám, juniorka je specifická ještě v jedné věci – jsou v ní hráči, kteří ještě chodí do školy, a pak už jsou tam i tací, kteří mají dostudováno. Je těžké tyhle dva světy slučovat do jednoho?

Myslím, že to sloučení jako takové těžké není. Spíš je to o jednotlivcích, kteří si to musí srovnat v hlavě a vědět, jak fungovat. Jsou tu tací, jako třeba já, kdo se soustředí na tréninky a od koho se čeká, že když už nestuduje, přidá si ještě něco mimo ně a prostě se soustředí na to, že by chtěl být opravdu profíkem. Tím ale nechci říct, ti, co studují, jím být nechtějí. Jen to mají o dost těžší, protože ráno musí vstát v pět, absolvovat trénink a pak třeba do čtyř sedět ve škole. Do toho kombinovat zápasy a studium. Já osobně to strašně obdivuju, asi bych to nedal. Protože i tihle kluci pro sebe po té hokejové stránce musí dělat něco navíc. Můj názor je ten, že to, co si přidáváme každý sám za sebe navíc, nás posouvá dopředu. Ne to, co děláme všichni společně.

Jakými změnami si prošel kádr?

Myslím, že moc velkými ne, jádro zůstalo ve své podstatě stejné. Odešly ročníky ´93, což už musely, a taky pár ročníků ´94, jejichž počet se musel omezit. Hrát teď můžou jen tři, což jsme v tuhle chvíli já, Patrik Podsedníček a David Chvátal. Ze začátku to byl chvilku Jirka Kurka. Na to se přibalilo pár kluků ze staršího dorostu, případně těch úplně nových. Myslím si, že se to letos dalo hodně dobře dohromady.

Vy a Jiří Kurka jste stejně staří. On z Boleslavi odešel, aby mohl hrát za A tým (Ústí nad Labem, Havlíčkův Brod, pozn. red.). Proč vy jste si raději vybral ještě juniory?

Musím přiznat, že na začátku sezony jsem chtěl odejít někam, kde bych mohl hrát za dospělé. Něco bylo v řešení, ale nakonec to nedopadlo. Když teď vidím, jaká jsme se tu ale sešli parta, a jak to všechno funguje, tak toho absolutně nelituji a jsem tu rád. Když se později podaří uhrát nějaké týmové výsledky, někdo si mě všimne a bude možnost odejít, bylo by to fajn. Samozřejmě naprosto ideální a doslova splněný sen by byl, kdybych mohl postoupit k A týmu tady v Boleslavi, ale jsem realista a myslím si, že tak lehké to nebude, a že budu muset spíš začít někde v 1. lize.

Občas se na vás chodí dívat i trenéři A týmu. Býváte v tom případě trochu víc pod tlakem?

Nevím, jak ostatní, ale já ne. Ve většině případů se to dozvím až po zápase. A když náhodou dřív, stejně si to nepřipouštím. Pořád se snažím dělat naprosté maximum a je mi jedno, kdo se dívá.

Jak už bylo řečeno, boleslavské juniorce se letos daří o poznání víc, než jak tomu bylo v uplynulých letech. Pohybujete se v horních patrech tabulky a její samotný vrchol máte takřka na dosah… Panuje tedy zatím spokojenost?

Maximální spokojenost. Ze začátku sezony jsem měl trošku obavy, ale teď všichni vidíme, že se to poskládalo skvěle. Máme tam kluky, kteří umí dát gól, první lajna si například sedla parádně. Kuba Kotala je čtvrtý nejlepší v kanadském bodování celé ligy, dobře si rozumí s Lukášem Volfem. Pak tam máme borce, kteří jsou schopní doslova sežrat puk. Třeba Zdeněk Borovec má můj naprostý obdiv, ten skočí do všeho po hlavě a za žádnou cenu neuhne. Takového člověka potřebujete v týmu vždycky. A pak máme samozřejmě skvělého brankáře Honzu Růžičku, který je neuvěřitelně vyrovnaný a strašně nás drží. Na to, jak je mladý, je to obrovský držák.

Vrátím se na začátek vaší odpovědi a zeptám se, proč jste měl v úvodu ročníku obavy?

Přiznávám, že jsem neměl dobrý pocit. Hlavně některé přípravné zápasy byly dost špatné a tak nějak zlehka neseděly ani některé věci v kabině. Ale pak jsme si s kluky sedli a vyříkali si to. Od té doby to všechno začalo šlapat podstatě lépe a přidaly se k tomu i výsledky.

Není žádným tajemstvím, že mladoboleslavským juniorům a dorostu se už několik let zrovna dvakrát nedaří. Vnímáte to nějakým způsobem? A třeba i fakt, že v tuhle chvíli tak nějak vybočujete...

Vnímal jsem to, když jsem sem před dvěma lety přišel. Když někam jdete, tak si pochopitelně zjistíte, že tam už několik let nehráli play-off… Ale teď jsem tu začal třetí rok a už dávno to nevnímám. S kluky se snažíme dělat maximum pro to, aby to tak nebylo. Už loni se to povedlo, nehráli jsme o záchranu a udělali jsme krok k tomu, abychom mohli myslet na větší úspěchy. V kabině pevně věříme, že letos budou na dosah. Jestli se to play-off povede dát, bude to něco výjimečného.

Zmínil jste váš příchod do Boleslavi. Ten nebyl úplně standardní, že?

Nebyl. Měl jsem půl roku stopku, nesměl jsem hrát. Dostal jsem tehdy celkem dost nabídek, třeba i od extraligových klubů, ale tohle byl samozřejmě obrovský zádrhel. Mladá Boleslav byla nakonec jediná, kdo se za mě postavil, kdo byl ochotný mi pomoct a nějak ten můj problém řešit. Takže nebylo o čem přemýšlet. Pan Ficek tehdy všechno vyřizoval, veškeré papírování, cokoliv jsem potřeboval, mohl jsem přijít za ním. Za to mu chci ještě jednou strašně poděkovat.

V takových situacích většinou hráči prochází krizí „být či nebýt“, jinými slovy hrát či nehrát. Nezvažoval jste v takové chvíli, že byste skončil?

Ne, nikdy. Dneska se na to už dívám tak, že mi i tahle zkušenost pomohla. Prošel jsem si fází velkého vnitřního naštvání se sám na sebe, protože to, co jsem udělal, do hokeje nepatří. (David Bernad ve čtvrtfinále play-off staršího dorostu vystřelil po prohraném zápase proti rozhodčímu pukem, pozn. red.) Postavilo mě to mimo zápasy a takové to velké dění. Ale teď už to beru tak, že na všem zlém se dá hledat něco dobrého. Měl jsem volné víkendy, odpočinul si, ale zároveň na sobě zamakal na trénincích a spoustu věcí si srovnal v hlavě.

Letos se vám osobně daří, jste druhým nejlepším obráncem extraligy juniorů. Jste se sebou spokojený?

Ze začátku jsem cítil, že moje výkony nebyly stoprocentní, ale pak přišel bod zvratu i v osobním životě, začalo se mi všechno dařit a přeneslo se to i na led. Asi bych k tomu ale řekl i to, že oproti loňsku jsem v trošku jiné situaci. Loni jsem byl tím mladším já a hrál jsem se starším obráncem, který to za mě případně hasil. Letos jsem tím starším už já a mám k sobě mladší kluky, které musím krýt. Takže v minulé sezoně se mi asi dařilo bodově víc než letos, ale beru to tak, že jsem prostě v jiné situaci. Tak jako tak ale na ty individuální body zrovna dvakrát nekoukám. Mnohem důležitější je, že si dokážeme říct „Hele, takhle to nedělej.“ nebo klidně i „To musíš takhle.“ Kdo to tam nakonec dá, je jedno.

Netrpíte ale přece jenom trochu? Protože o vás se obecně ví, že i jako obránce vás to hodně táhne dopředu…

To máte pravdu, táhne. I když jako malý jsem chtěl být brankář. Jenže rodiče mi řekli, že to mi sponzorovat nebudou. (smích) Takže jsem začal v útoku. Ale pak mi jeden trenér v Písku vysvětlil, že je lepší, když ten gól nedostanu, než když ho dám. Že je mnohem lepší být tím pilířem vzadu. A že třeba i zezadu se góly dají dát, kdežto útočník jen málokdo doopravdy zabrání tomu, aby se neinkasovalo. Vzal jsem si to k srdci a od té doby jsem v obraně. Ale dopředu mě to táhne pořád, to už se asi nezmění.

Letos jste celkem proslul svým rozhodujícím samostatným nájezdem z patnáctého kola, kdy jste byli hrát ve Zlíně. Kde se právě u obránce berou takovéhle parádičky?

Trénink, trénink a zase trénink. Brankáři, co už mě znají, vědí, že mě na tyhle kraviny užije. Já totiž když jedu a udělám normální kličku, tak to většinou nedám. Musím udělat něco, co nikdo nečeká, a pak mi to většinou vyjde. Nevím, jestli se to dá nazvat šikovností nebo drzostí, ale od obojího v tom asi trochu bude.

Trenér Křivohlávek prozradil, že vás museli na střídačce budit, abyste na ten nájezd ve Zlíně šel. Co se tam dělo?

Do Zlína nás zase jelo málo obránců, z toho tři mladí kluci. Začínal jsem hrát ve druhé a ve čtvrté formaci, potom do toho skočily přesilovky a oslabení, ve kterých dostávám celkem dost prostoru, za což jsem samozřejmě rád… Ale tehdy se sešlo jedno s druhým. Přišlo prodloužení, ve kterém se dlouho hrálo tři na tři, takže to jsem tam byl prakticky pořád, potom jsme hráli dokonce v oslabení. Myslím, že v tom nastaveném čase jsem strávil na střídačce tak maximálně patnáct sekund. Nájezdy jsem vnímal jen zvukově – podle toho, kdo se raduje nebo neraduje. Boris Žabka se mě pak zeptal „Tak co? Jedeš?“ Tak jsem odpověděl „No, jedu.“ a nějak se vyhrabal na nohy… (smích)

Rozhodující nájezd Davida Bernada

Před sezonou jste si určitě jako tým dali nějaký cíl. Zůstává stejný nebo jste ho vzhledem k těm výsledkům a postavení v tabulce třeba o něco navýšili?

Určitě jsou ty cíle teď trochu jiné. Ale asi bych měl říct, že ačkoliv se navenek prezentovalo něco, my v kabině to brali jinak. Veřejně se mluvilo o tom, že to hlavně chceme zachránit. Ale my si řekli, že po loňsku víme, že máme na něco víc. A že si za tím půjdeme. Takže pro nás vnitřně platilo a platí, že chceme play-off a všechno jsme tomu podřídili. Nakoplo nás třeba i to, že si myslíme, že jsme podceňovaní. Všichni nám říkají, že jde hlavně o to, abychom to zachránili, ale my víme, že jen o tom to není.

Co udělat pro to, abyste zůstali v těch teď dobře zajetých kolejích?

Makat, makat a zase makat. A hlavně zůstat tou partou, kterou teď jsme. Dám ruku do ohně za to, že kdekoliv budeme, proti komukoliv půjdeme, půjdeme jeden za druhého a druhý za prvního. A to je to nejlepší, čeho můžete v kolektivním sportu dosáhnout, a na čem stojí všechno ostatní.

Děkujeme za rozhovor.