Brankáři jsou pod velkým psychickým tlakem, říká jejich trenér Radek Haas

Jak dlouho už působíte v Mladé Boleslavi?

Začínám tady šestý rok. U A týmu jsem začal, když se postoupilo (podruhé – pozn. red.) do extraligy.

Jak jste se vlastně dostal k trénování brankářů? Tady v Mladé Boleslavi jste asi nezačínal, že?

Začínal jsem ve Vrchlabí, kdy nejstarší syn šel do brány a neměl ho tam kdo trénovat. Fungovalo to systémem „postav se do brány a chytej“. Na to jsem se nemohl dívat a tím to v podstatě začalo.

Jak jste se to vlastně všechno naučil? Ty začátky musely být hodně těžké…

Bylo to těžké, hlavně z toho důvodu, že jsem neměl žádnou gólmanskou historii za sebou, takže mi spousta lidí moc nevěřila. Nejvíc mi pomohl bratr, který chytal extraligu, dlouho také v Německu. V té době skončil aktivní kariéru a začal se tomu věnovat. Myslím si, že 90 % těch věcí jsem čerpal od něho.

Takže jste s bratrem v intenzivním kontaktu i dnes? Konzultujete spolu vaše tréninky hodně?

Ano.

Vím, že jste hodně aktivní na sociálních sítích, například na Instagramu. Tam se dá v současné digitální době také hodně věcí vysledovat, například různá videa z NHL a tak podobně. Čerpáte ze sítí náměty na vaše tréninky?

Sleduju to, také NHL. Zajímám se o nové trendy. Každý rok je tam něco nového. Něco se zase vrací zpátky, pak se totiž přijde na to, že nějaké zákroky a odborné věci se vracejí. Vždy to ale záleží na tom, jak to kterému konkrétnímu gólmanovi vyhovuje. Nejde to trénovat tak, že striktně budeš dělat to a to. Každý gólman to má jinak.

Za dobu, kterou jste v Mladé Boleslavi, vám prošlo pod rukama poměrně dost talentovaných brankářů – ať už to byl Jan Růžička, Roman Will, David Rittich a další. Jak se díváte na to, že se sešlo za těch šest let poměrně dost kvalitních brankářů, což ne všude bývá?

Když jsem tady začínal, tak si pamatuju, že Honza Růžička byl v mladším dorostu. Potom mu hodně pomohlo, že odešel na dva roky do Ameriky. Zahraničí obecně si myslím, že klukům hodně pomůže. Hlavně co se mentality týče, také přístupu k hokeji, ale i k životu. Tady je všeobecně problém, že v Česku ti kluci nedělají hokej až tak naplno. A to by si v zahraničí nedovolili.

Brankář Jan Růžička je jedním z těch, kterého zná Radek Haas nejlépe ze zdejších gólmanů. Jak zmiňuje, trénuje jej už od mladšího dorostu. Trenér brankářů zároveň v rozhovoru oceňuje to, že mladoboleslavský odchovanec odehrál dvě sezóny v americké juniorské soutěži. Každému hokejistovi to podle Haase pomůže nejen sportovně, ale i přístupem k životu.

Z vašich svěřenců to nejdál dotáhl asi David Rittich (NHL). U něj to ale dlouho na až tak hvězdnou kariéru nevypadalo. Já mám v živé paměti, jak tady během jedné sezóny, když se nedařilo, lidé v Boleslavi říkali o Rittichovi, že je díra a tak podobně. No a za pár měsíců bylo vše jinak, stal se oblíbeným právě díky svým výkonům, které ho vynesly mimo jiné až do národního týmu. Jak tento progres vnímáte a vzpomenete si na dobu, kdy u něj nastal nějaký výrazný výkonnostní zlom?

Velký rozdíl je chytat 1. ligu a extraligu. Nemyslím si, že by se David nějak výrazněji změnil. Každý člověk se samozřejmě vyvíjí, čím je starší. On si potřeboval zvyknout na tu extraligu. Je to kluk, který do toho každý den dával maximum. Jsem přesvědčen o tom, že každý gólman, který tomu každý den dává maximum a dělá to naplno, tak se to vrátí. U každého brankáře je nějaké maximum a nikdo vám není schopen říct, jestli ten kluk dosáhne extraligy nebo NHL. Je to všechno jenom o něm. David si za tím šel a každý den tomu pomáhal tím, že tomu dával maximum. Jsem rád, že se mu to povedlo.

Jak vypadá běžný pracovní den v létě a jak v zimě?

V létě je to v podstatě o té suché přípravě. Teď trénujeme dopoledne a Gašper tady nebyl, protože má individuální přípravu. A Růža (Jan Růžička – pozn. red.), ten byl po operaci, takže začal později. Máme tady nového kondičního trenéra, který se mu hodně věnoval. Za dva týdny půjdeme na led a začneme se připravovat na novou sezónu.

Když je sezóna, vy tady na zimáku trávíte sedm dní v týdnu, že?

Přesně tak. Není to jen o A týmu. Dopoledne bývá áčko, potom odpoledne mám dorost a juniorku.

Není to někdy náročné nejen fyzicky, ale i psychicky, když je někdo prakticky sedm dní v týdnu v práci? Samozřejmě, hokej vás baví, jinak byste to dělat nemohl, ale neříkejte, že toho někdy nemáte moc?

Máte pravdu. Krize přijde. To bych lhal, kdybych říkal, že ta krize nepřijde. To je u každé profese, nejen u hokeje – pokud neděláte něco, co vás baví, tak to prostě nejde. Mě to baví, baví mě to s těmi kluky pracovat. Díky tomu to náročné tempo moc nevnímám.

Vy jste primárně s A týmem, jezdíte s ním na všechny zápasy po celé republice. Jak to vnímáte, když se prohrají třeba tři zápasy v řadě a nálada v týmu je hodně špatná? Dokážete se přesto snadno povznést a být tím hodnějším trenérem, který ty brankáře spíš pozitivně motivuje?

Vnitřně, kdybych nebyl naštvaný z prohry, to by bylo asi špatně. Ale snažím se s těmi kluky pracovat tak, aby to hodili za hlavu, protože ten výsledek už nevrátíte zpátky. To říkám každému gólmanovi, že když dostane v zápase gól, nesmí na to myslet. Protože tu situaci už nevrátí zpátky. Snažíte se to s nimi rozebírat a jít dál. Když se prohraje, řešíme spíš ty inkasované góly a chyby. Jsme ale lidi a chyby děláme všichni, i ti gólmani. Nechci, aby na mně bylo nějakým způsobem vidět, že jsem naštvaný a těm brankářům to nějakým způsobem vyčítám.

Jak se liší tréninky s brankáři mládeže a A týmu? Já tam vidím jeden zásadní rozdíl už v tom, že v áčku jsou profesionálně placení hráči, zatímco hokejisté mládeže jsou třeba pět dní v týdnu od osmi do čtyř ve škole a pak musejí prakticky denně po ní ještě na zimák.

Snažím se mít ke každému brankáři stejný přístup. U áčka je to trochu jiné tím, že ti kluci jsou pod daleko větším psychickým tlakem. U dorostu a juniorky si to ti kluci někdy až moc berou a taky možná někdy až moc dostávají naloženo. Protože áčko má trénink dopoledne hodinu, se suchou přípravou dvě hodiny a jde domů. A junioři mají třeba ráno trénink, odpoledne trénink a k tomu ještě gólmani navíc. Mají toho tedy hodně. Je to ale hodně o přístupu těch jednotlivých hráčů. Když to chce dělat, tak je to super, a tím pádem může daleko rychleji růst.

Zmiňoval jste psychický tlak. Pod ním byla Mladá Boleslav historicky už mnohokrát. Ať už třeba, když junioři hráli o titul, nebo A tým v baráži. Když byste měl říct, který zápas byl pro vás nejvypjatější, který by to byl? Co třeba sedmý zápas baráže v Liberci?

Tehdy jsem u A týmu ještě nebyl. Ale obecně to byla baráž. Ta byla psychicky hodně náročná. To byla třeba tehdy ta postupová baráž. Nikdo si nedokáže představit, co to pro toho gólmana obnáší. Není to ani fyzicky, ale zejména psychicky náročné. Ten kluk udělá jednu chybu a tou může rozhodnout to, jestli se spadne zpátky do 1. ligy, nebo se postoupí. To říkal i Franta Výborný (bývalý trenér BK Mladá Boleslav – pozn. red.), že je daleko horší postoupit než vyhrát titul.

Zmiňoval jste Františka Výborného. Jaké to pro vás vlastně bylo spolupracovat s Františkem Výborným a Marianem Jelínkem, kteří byli asi nároční, navíc to bylo v době, kdy byla Mladá Boleslav dost pod tlakem?

Pro mě to byla velká zkušenost. S velkým hokejem, tedy jeho trénováním jsem začínal právě pod těmito trenéry. Musím říct, že jsem vděční oběma trenérům, že si mě vytáhli a věřili mi. Tehdy za mnou přišel Franta Výborný, když jsem tady trénoval mládež a oslovil mě. Pro mě to byla obrovská pocta a zkušenost s takovými trenéry pracovat. Byly to opravdu super roky a budu na to do smrti vzpomínat.

Ještě před začátkem rozhovoru jsme se mimo záznam bavili o vašich synech – jak se vlastně sešlo, že dva vaši synové hrají hokej?

Naše rodina je sportovně založená. Brácha hrál profesionálně hokej. Kluci to viděli. My jsme jezdili na ty zápasy do Německa se dívat. Tehdy to toho nejstaršího (Radka – pozn. red.) chytlo a chtěl po strejdově vzoru do brány. Druhého to strhlo, když to viděl u nejstaršího.

Nechtěl taky do brány?

No, chtěl, ale pak zjistil, že je lepší dávat góly, protože gólmanova role je nevděčná. Brankář je v podstatě samostatná jednotka v kolektivním sportu. Role je to nevděčná v tom, že můžete vychytat parádně tři zápasy a pak dostanete jeden blbý gól a všichni vám to začnou vyčítat.

To v útoku takový tlak není, že?

Není. To vidíme všichni. Útočník jede třikrát sám na bránu a nedá gól, potom gólman pustí jeden blbý gól a nikdo se nebaví už o tom, že ten útočník ten gól nedal.

Váš starší syn Radek hraje ve Finsku nejvyšší juniorskou soutěž, kde bude začínat třetí rok. Měl jste někdy už čas ho navštívit vzhledem k tomu, že tady v Boleslavi prakticky nemáte volno? Mohl byste také popsat hlavní rozdíly mezi finským a českým hokejem i z pohledu brankářů?

Byl jsem tam minulý rok na první zápas juniorky. Shodou okolností vyhráli, za což jsem byl rád. Jinak přes sezónu moc času není, což mě trochu mrzí. Sleduju ho ale živě na internetu, takže to pak spolu řešíme. Někdy je to tedy dost ostrý (úsměv), ale to tak prostě je. A rozdíly? Hlavní rozdíl je v kvalitě té juniorské soutěže. Ve Finsku je juniorka čtyřročníková (18-22 let). Kvalita tam prostě je. Jen na letošním draftu bylo draftováno asi 18 hráčů z finské juniorky. V české juniorské soutěži je problém, že tady kvalita dlouhodobě není…

Jak to? Co dělají jinak, lépe? Dokáží třeba dělat lépe nábory hráčů, vytipovávat je? Nebo mají lepší přípravu?

Myslím si, že je to obecně mentalitou těch lidí a také výchovou. Mám pořád ten pocit, že my Češi si chceme nějakým způsobem ulevovat. Tam si myslím, že to není. Tam si někdo dvakrát uleví a potřetí na ten trénink ani nechodí. Tady to tak není. Tady přijde z juniorky kluk do áčka a prostě není připravený fyzicky, což je největší problém v českém hokeji, že tady se prostě málo trénuje. Netrénuje se intenzivně. To bylo vidět, když sem přišli noví trenéři Radim Rulík, Pavel Patera a Miloslav Hořava a chtěli po klucích, aby dělali tréninky na 100 % a trénovali v podstatě zápasovým tempem. A to pro ty hráče byl problém, klukům trvalo, než se tomu přizpůsobili. Ve Finsku je prakticky jedno, jestli je to trénink nebo zápas. Pořád se prostě maká naplno. Ti hráči nemají prostor na úlevu.

Kdo tady u nás v Bruslařském klubu rozhoduje o tom, kdo odchytá zápas?

Letos to fungovalo perfektně. Řešili jsme to jako všichni trenéři dohromady. Byl trochu problém v tom, že se Jan Růžička zranil. Kvůli tomu nastoupil až později. Mluvili jsme o nasazení před každým zápasem a museli jsme se na tom shodnout všichni trenéři. Nerozhoduju o tom teda jen já, ale hlavní slovo má vždy hlavní trenér. Já řeknu svůj názor, ale ta finální zodpovědnost a poslední slovo je na hlavním trenérovi. Nepamatuju si ale na to, že bychom se letos neshodli v tom, kdo má chytat.

Loni jste tu měli tři velice vyrovnané brankáře, nakonec Pavel Kantor odešel. Ale zůstali tady Jan Růžička s Gašperem Krošeljem, který podepsal novou smlouvu. To je pro vás asi dobré v tom, že oba už dobře znáte, ne?

Ano, jsem rád, že se povedlo tady udržet Krošelja. Taky je dobře, že Honza minulý rok podepsal novou smlouvu. Jsem rád, že tady oba dva zůstali a že můžeme pokračovat v práci, kterou jsme minulý rok dělali. Je to jenom dobře, že tady Gašpy (Gašper Krošelj – pozn. red.) jako zkušenější gólman zůstal a není to nějaký tlak ohledně toho, že by se třeba „prali“ o to, kdo má chytat. Panuje tu taková zdravá konkurence, což je super a Honzu to taky nějakým způsobem posouvá dál.

Brankářům a jejich trenérovi Radku Haasovi jsme se věnovali už v létě 2014. Připomeňte si to společně s námi: