Zrovna byl doma. Sedmnáctiletý Nikita Moyseyev přijel z Ukrajiny jen s hokejovou taškou
Nikita s hokejem začal ve svých pěti letech právě v rodné Vinnitse. „K hokeji mě přivedl táta,“ vysvětluje. „Okamžitě jsem se do toho sportu zamiloval a věděl, že přesně tohle chci dělat,“ dodává. A byl to zase jeho otec, kdo svého syna vyvezl do Evropy, do přeci jen hokejovějších zemí, než je Ukrajina. „Od malička jsem se pohyboval po nejrůznějších kempech napříč Evropou. Takže jsem zvyklý na cizí prostředí, jiný jazyk. Tak nějak to už ke mně patří,“ říká Nikita.
Na doporučení, že české hokejové kempy patří mezi jedny z nejlepších v Evropě, navštívil Nikita i jeden z kempů Luďka Bukače v Jindřichově Hradci. „Skamarádil jsem se tam tehdy se spoustou kluků z tamějšího klubu Střelců a líbil jsem se i zdejšímu trenéru, panu Petru Šachlovi,“ popisuje Nikita, proč se už ve svých jedenácti letech rozhodl natrvalo věnovat hokeji právě tady.
V Čechách s ním většinu času trávil jeho otec, Nikita začal chodit do školy i na kurzy češtiny, na kterou má dokonce evropský certifikát. (V tomto případě si coby píšící redaktor dovolím jednu poznámku: obzvlášť v písemné komunikaci Nikita hravě strčí do kapsy leckterého Čecha.) „Tím, že se v České republice pohybuji vlastně od dětství, mi čeština nikdy těžká nepřišla. Ale možná je to i tím, jaké lidi jsem potkal. Po celou dobu mě neuvěřitelně podporovali samotný klub Střelců, můj první český trenér, už zmiňovaný Petr Šachl, nebo moje základní škola v čele s paní Lenkou Gruberovou,“ vypočítává sedmnáctiletý Nikita a o svém působení v Jindřichově Hradci hovoří jako o nejšťastnějším období svého dětství.
V patnácti letech pak začal řešit přestup do klubu, který má hokejovou akademii. A právě tehdy ho oslovili trenéři BK Mladá Boleslav. „Když jsem se dozvěděl, že mě berou, málem jsem se zbláznil radostí,“ vybavuje si Nikita události roku 2020. A tak přestoupil k Bruslařům. Zapojil se do jejich akademického projektu, kdy klub mladým hráčům zajišťuje ubytování, stravu i studium. „Začal jsem chodit na Základní školu Edvarda Beneše, skamarádil se s dalšími kluky a potkal další skvělé trenéry,“ vypočítává. I na něj samozřejmě dopadla omezení kvůli covidu – zrušené hokejové zápasy, distanční výuka.
To všechno zvládl a úspěšně složil přijímací zkoušky na mladoboleslavskou obchodní akademii, kde studuje i dnes. „Hrozně mě to baví, mám skvělou třídu i učitele,“ říká Nikita a uvědoměle dodává: „Podle mě by každý moderní sportovec měl být i vzdělaný a mít logické myšlení, které člověk získá jenom přístupem ke studiu.“
Naše klidné a bezstarostné povídání v tomto bodě bohužel končí. „Válka změnila plány mnoha ukrajinským rodinám, mnoho mých krajanů přišlo o své blízké, o domovy, o svůj obvyklý, poklidný způsob života,“ přecházíme k tématu, kterého má Nikita – a vlastně i my všichni – plnou hlavu. O sobě jako o oběti v žádném případě mluvit nechce. Vlastně je mu celý ten zájem o jeho osobu trochu nepříjemný, dobře ví, že jsou na tom teď lidé mnohem hůř. „Nemůžu momentálně udělat nic jiného než poděkovat. Poděkovat České republice i jejím občanům za to, že podali pomocnou ruku mé vlasti,“ říká s pohledem člověka, kterému hluboko uvnitř už sedmnáct není.
„Díky tomu jsem se po dlouhé 50hodinové cestě přes Polsko dostal na bezpečné místo – do města Mladá Boleslav, které má dnes pro mě, prostého Ukrajince, všechno: studium, můj oblíbený hokej, kamarády a bezpečí,“ vypočítává Nikita, který za své nejdůležitější cestovní zavazadlo z Ruskem napadané vlasti považoval tašku s hokejovou výstrojí, se kterou ho trenér mladoboleslavského dorostu Václav Pletka vyzvedával na nádraží ve Wroclawi.
„Chci jménem svým i jménem celé své rodiny poděkovat i klubu BK Mladá Boleslav a obchodní akademii a všem svým kamarádům a jejich rodinám – všichni mi neuvěřitelně pomáháte a já si toho nesmírně cením,“ dodává útočník a speciálně požádá o vypíchnutí několika jmen. „Díky mému trenérovi Václavu Pletkovi, jeho manželce Petře Pletkové a mým učitelkám paní Evě Pražákové a paní Jitce Kendíkové.“
Rozhovor se sedmnáctiletým Nikitou končí slovy, která se zaříznou do srdce, a která potvrzují, jak rychle může někdy člověk dospět a vlastně i tak trochu zestárnout. „Jsem hluboce přesvědčen, že moje Ukrajina v této nespravedlivé válce s Ruskem obstojí, že v blízké budoucnosti budeme mít mír, že se setkám se svou rodinou, která zůstala na Ukrajině,“ říká s pevným pohledem v očích. „A celý ukrajinský lid nikdy nezapomene, jak Česká republika pomohla Ukrajině. Kéž je vždy mír ve vašich domovech, ve vaší zemi.“
Jediné, do čeho se Nikita sám teď může plně ponořit, je studium a hokej. V Bruslařském klubu hraje za dorostence, kterým už teď ve středu 9. března začíná play off. Osmifinále s Litvínovem zahájí doma od 16:30. A určitě ocení vaši podporu.
