Filip Pyrochta: Těším se na českou kabinu, člověk si to pak víc užívá

8. 5. 2023

Autor: Tomáš Taybner

M l. B o l. – Šestadvacetiletý obránce v mládežnických letech sbíral zkušenosti v kanadských juniorkách, aby je poté využil při extraligových startech. Do české nejvyšší soutěže poprvé nakoukl v Liberci, dvě sezony odehrál také v Kometě a před odchodem do zahraničí ještě oblékal dres Vítkovic. Následovaly dva roky na severu, jeho působištěm byla SaiPa a následně Luleå. Bek s čtyřiadvacítkou na zádech ve své kariéře získal stříbrnou medaili s českou osmnáctkou, A týmem Komety a dvě stříbra přivezl také ze Švédska. Teď se vrací do Tipsport extraligy, kde by svoji sbírku cenných kovů rád rozšířil. Podaří se mu to právě s Bruslařským klubem?

Filipe, mohl byste se vrátit k vašemu působení ve Švédsku. Jaké to tam bylo?

Byla to pro mě velká zkušenost v novém prostředí, poznal jsem tam i jejich mentalitu, která je trochu jiná. Musím podotknout, že příprava na suchu a na ledě pro mě po příchodu z Česka byla opravdu složitá. Musel jsem si na to zvykat. Sraz jsme měli třeba už v 8:30 ráno a hned nás čekal běh, potom rozcvička, posilovna a nakonec více než hodinový led. Třeba hodinu a čtvrt jsme trénovali jen založení útoku a pořád dokola. Bylo to opravdu náročné. Myslím si ale, že mě to posunulo a naučilo mě to, jak se mimo led připravovat. Vždy, když teď máme nějaký těžký trénink, tak si vzpomenu na to, čím jsem si tam prošel a to mě uklidní.

Jak vám švédská liga seděla? Říká se, že je to možná nejnáročnější soutěž v Evropě.

Je to určitě pravda, s tím musím souhlasit. Mně se na tom líbilo, že vlastně všichni hráči tam chtěli hrát hokej a přestoupit přes modrou čáru. Útočníci to tam často zkoušejí jeden na jednoho a trenéři to po nich vyžadují. Pro mě i ostatní beky to tak bylo extrémně složité a musel jsem být pořád v pozoru, protože se každý útočník zkoušel přes obránce prosadit. Nikdy pak nevíte, co se může vzadu stát. Celkově je to tam prostě náročné, chodí tam i hodně hráčů z NHL, kteří v zámoří nedostanou smlouvu.

Splnili jste s týmem stanovené cíle vedení?

Když jsem poprvé přišel do Švédska v půlce sezony, tak se nám podařilo projít až do finále. Tam jsme ale nakonec prohráli v sedmém zápase, takže to byl hodně smutný konec. Cíle pro další rok byly vysoké a my chtěli finále zopakovat, bohužel jsme je ale splnit nedokázali. Opustil nás před sezónou Linus Omark, který byl takový hokejový mimozemšťan. On byl opravdu velmi dobrý a chyběl nám. Povedlo se nám ale projít až do finále Ligy mistrů, i to jsme ale doma prohráli, takže jsem si ze Švédska odnesl dvě druhá místa.

Měl jste nabídky na to, abyste ve Švédsku nebo jinde v zahraničí zůstal?

Byla tam možnost zůstat, musel bych ale celou sezonu čekat a potom bych se až po sezoně dozvěděl co a jak, to se mi ale nechtělo. Vzhledem k tomu, že teď doma máme malého a ten brzy půjde do školky, začal jsem přemýšlet o tom, že bychom se mohli vrátit zpět. Myslím si, že i on tam trošku trpěl. Žili jsme vlastně až na severu Švédska, kde bylo po většinu času třeba i mínus 20 a pořád tam byla tma. Proto jsem byl rád, že se mi ozvala Mladá Boleslav, já jsem neváhal a se Švíckem (s Martinem Ševcem, pozn. red.) jsme se dohodli.

foto: Peter Holgersson, Bildbyrån

Jak velkou roli sehrála v rozhodování osoba Martina Ševce?

Určitě velkou, protože to vlastně celé vyřizoval. Měl jsem nějakých čtrnáct dní, během kterých jsem se rozhodl. Cítím, že to byla dobrá volba a jsem rád, že jsem teď tady a budu pokračovat právě v Boleslavi.

Ozvaly se třeba i jiné extraligové týmy?

Ano, těch nabídek bylo víc. Já se ale rozhodl pro Mladou Boleslav a spolupráci s Martinem, chtěl jsem jít sem.

Boleslav za sebou nemá úplně povedenou sezonu, jak během svých prvních dnů vnímáte tu tvorbu nového kádru?

Jde to cítit. Už i trenér nám dnes při tréninku zdůrazňoval, že si musíme pěstovat návyky na led a prostě dávat hodně gólů, i když hrajeme jen florbal. Je vidět, že to všichni chtějí změnit a o to se budeme snažit.

Znáte už nějaké spoluhráče z týmu?

Poslední tři sezony jsem v létě trénoval sám a do přípravy se zapojil později. I proto jsem chtěl letos být s týmem, ze kterého jsem vlastně znal jen Růžu, Honzu Stránského a Adama Jánošíka, ten tu teď ale není. Říkal jsem si, že zvolím možnost trénovat s klukama, abychom se společně stihli poznat a nemuseli to dohánět až v červenci před přípravnými zápasy.

Na co se v Čechách nejvíce těšíte?

Těším se hlavně na to, že bude konečně česká kabina, člověk si to pak víc užívá. V sezoně nám z týmu jeden Čech odešel a na mě to tam potom dolehlo. Vlastně jsme česky něco prohodili jen doma s rodinou, jinak v práci to bylo jen v angličtině, což bylo určitě náročnější než teď.

Nečekal jste během sezony nebo třeba i po jejím skončení pozvánku do reprezentace?

Musím říct, že v průběhu určitě ne. Začátek jsem měl takový jakoby nahoru dolů a byly tam i nějaké výpadky. Nehrál jsem tolik času a nebylo to podle mých představ. Postupně se to ale zlepšilo a v play-off už to bylo dobré. Popravdě jsem ty pozvánku nikdy moc neočekával, beru to jako odměnu a samozřejmě bych byl moc rád, kdyby to přišlo. Nejsem ale ten typ, co třeba sedí a čeká na to, že mi teď musejí zavolat. Měl jsem hlavně dobrý pocit z toho, že se nám tam tu sezonu povedlo dobře zakončit a na nic jiného jsem nepomýšlel.

Jak jste sám říkal, byl jste až na samém severu Švédska. Jaké pro vás bylo to cestování na zápasy?

Bylo to vážně náročné, ale to k tomu působení v severských zemích patří. Luleå je vlastně až nahoře, na každý venkovní zápas jsme tak museli letadlem. Létali jsme většinou linkou den předem, po sobotních zápasech se přesunuli do Stockholmu na záchytný bod a v neděli dopoledne jsme letěli zpět. I díky tomu tam bylo hodně cestování a zabralo to velké množství času. Pro rodinu to byly tři dny, které jsem netrávil doma. Dalo by se říct, že jsem je tak trošku šidil, což teď ale určitě napravím. (úsměv)

Děkujeme za rozhovor.