Áčko si zahrálo paintball. Je důležité setkávat se i jinde než v kabině, říká Jan Stránský

Kdo s tím nápadem přišel?

David Bernad. Přišel s kompletně vymyšleným plánem a co bych na to prý jako kapitán říkal. Přišlo mi to super.

Co bylo hlavní myšlenkou? Mělo to něco vypovědět o týmu?

To asi ani ne. Nemyslím si, že by nám to řeklo něco, co už jsme o sobě nevěděli. Ale je důležité setkávat se i jinde a jinak než jen v kabině. Samozřejmě pokecáme i tam, pak je pár skupinek, které spolu různě chodí na obědy, ale tohle prostě byla akce celého týmu v jiném prostředí, kde se mluvilo o jiných věcech než normálně, a kde jsme na sebe samozřejmě museli také nějakým způsobem spoléhat – stejně jako na ledě.

Už jste někdy něco takového dělal?

Kdysi na Slavii jsme taky byli na paintballu. Ale to už je tak deset let, od té doby ne.

Kolik scénářů jste prošli a který vás bavil nejvíc?

Myslím, že jich bylo asi sedm. Od klasického scénáře, kdy má prostě zůstat jeden poslední, až po různé kombinace s pozicí medika, který mohl zachraňovat, a tak podobně. Já jsem každopádně asi pro tu klasiku.

Vy a kondiční trenér Michael Obrtel jste měli speciální oblečky. Vy barevné kalhoty, Michael dokonce kostým roztleskávačky. Proč?

(smích) Mělo to z nás udělat snazší cíl. U něj to dávalo smysl, kluci se chtěli v legraci pomstít za celou tu letní přípravu. Já to schytal asi proto, že jsem kapitán. Nicméně první dvě hry jsem vydržel až do konce – i s kalhotami.

Hráli jste o něco?

Ne, to ne.

Tímhle netradičním způsobem jste ukončili letní přípravu. Jaká byla?

Dlouhá, trvala devět týdnů. Ale zvládli jsme ji až na pár drobností bez zranění, takže ji hodnotím kladně. Taky mi připadala zábavná. Samozřejmě ne ve smyslu, že by to byla sranda, ale protože tréninky měly spád, tempo a všichni na sobě pozorujeme progres, takže máme pocit, že k něčemu byla.