Závěr zápasu o bronz? Neskutečná euforie, vzpomíná Aleš Čech. Fanouškům děkuje za podporu

Aleši, jaké jsou pocity bezprostředně po návratu ze Švédska?

Parádní. Asi nikdo tady u nás nečekal, že bychom mohli uhrát další medaili. Když si vzpomenu na ten poslední zápas, nemám k tomu skoro ani co říct. Byla to obrovská euforie, s klukama jsme to oslavili. Teď už jsme ale zpátky, takže se musíme vrátit ke své práci.

Už jsi vzpomínal, že letos nebyl ten úspěch tolik očekávaný. Vnímali jste to třeba i s klukama, že vám veřejnost tolik nevěří?

Ano, trochu jsme to vnímali. Přeci jen, neměli jsme tam taková jména, jako jsme měli minulý rok. Třeba Svozil a Jiříček, i když jsme tam vlastně měli bráchu, nám hodně chyběli. Věřil jsem ale, že když si ten tým sedne, tak to půjde. My starší už jsme to poznali vloni. Na začátku to sice nebylo dobré, zápas od zápasu to ale bylo lepší a lepší.

Patřil jsi mezi tu menšinu hráčů, která vloni zažila tu stříbrnou jízdu. Měl jsi v tomhle nějakou speciální roli? Předával jsi třeba mladším spoluhráčům zkušenosti?

Snažil jsem se kluky spíše povzbuzovat. Upřímně jsem jim říkal, že je to v uvozovkách jen mistrovství světa a je to stejné jako každý další zápas. Bylo to sedm zápasů, ve skupině se to prostě musí nějak uhrát a pak přijde play off. Tam už jde úplně o všechno. Bylo potřeba kluky, kteří tam byli poprvé, podpořit. Třeba Tomáš Galvas tam byl nejmladší, takže tomu jsem se také snažil pomoci.

Když to vezmeme od začátku, začali jste bolestivou porážkou ve federálním derby se Slovenskem. Co jste si z toho vzali?

Řekl bych, že hodně. Všichni jsme si potom uvědomili, že takhle to dál být nemůže. Než jsme tam přiletěli, říkali jsme si, že zápasy se Slovenskem a Spojenými státy budou nejdůležitější. Bylo potřeba, abychom udělali hodně bodů a postoupili do play off z dobrého místa. Byla to pro nás cenná facka. Chytili jsme se potom v zápase s Nory a pak přišla Amerika.

U té bych se zastavil. Nakonec jste byli jedním z mála týmů, který s pozdějším mistrem sehrál vyrovnaný zápas a jako jediní jste je dokonce dokázali obrat alespoň o bod. Dokázali jste si tak, že můžete hrát s každým?

Určitě ano, možná nám k tomu i pomohl ten úvodní zápas proti Slovákům. Byl to klíčový zápas. Neporazili jsme je, ale měli jsme na to. Nakonec to skončilo až nájezdy, kde už to je víceméně loterie.

foto: Český Hokej

Ve čtvrtfinále jste se opět potkali s Kanadou, jaký to byl zápas? Hnala vás třeba chuť oplatit jim loňské finále?

Ano, bylo to tak. Věděli jsme, že tam nejsou v úplně nejsilnější možné sestavě, chyběly jim ty největší hvězdy. Za ten poslední šampionát jsme jim prostě měli co vracet. Ten zápas byl parádní a vyrovnaný, hrálo se 2:2 a nám se podařilo deset vteřin před koncem rozhodnout. Vrátili jsme jim to se vší parádou, byla to obrovská euforie a v tu chvíli z nás všechno spadlo.

Co vám naopak chybělo v semifinále se Švédskem, po dvě třetiny to byl vyrovnaný zápas...

Těžko říct. Bylo to složité i proto, že měli podporu celého stadionu. Všude, kam jsem se podíval, seděl někdo ve žlutém a všichni fandili. Asi to bylo i tím mým faulem, ten to asi možná rozhodl. Hodně lidí hned po zápase hodilo vinu na gólmana, i když jsme to dokázali srovnat na 2:2. Každý může udělat chybu, to se prostě stane. On nám vychytal zápas s Kanadou a celkově chytal dobré zápasy. Já jsem taky udělal chybu, v oslabení jsme dostali gól na 3:2 a pak už jsme nedokázali odpovědět. Kdybychom nedostali tyhle blbé góly, asi by z toho bylo finále.

V zápase o bronz jste před třetí třetinou prohrávali 3:5, co jste si říkali v šatně?

Byla tam paradoxně lepší nálada než po té první, kdy jsme hráli, myslím, 1:2. Možná jsme byli trošku mimo, ale hodně nás nakopl ten gól do šatny v oslabení. Čekali jsme, že si to potom Finové budou spíše hlídat a když budeme bušit, tak to tam padne. Asi jsme to chtěli víc a hokejový pánbůh nám to vrátil. Srovnali jsme a nakonec z toho byl rekord, do minuty jsme dali čtyři góly. Bylo to neskutečné, ta euforie se ani nedá popsat. Lepší zápas jsem ještě v kariéře nezažil.

Ty jsi vlastně během toho obratu zrovna nebyl na ledě, takže sis to celé užíval ze střídačky. Je to tak?

Je to tak, nebyl jsem tam. Při čtvrtém gólu tam byla první přesilovková lajna a při power-play také. Byli tam Becher, Šalé, Kulich, Šapovaliv, Hamara a šestý byl Melovský. Já na to jen koukal, byl jsem divák a vůbec jsem to nechápal. Myslel jsem, jestli se nezbláznili. Dát tolik gólů v jedné minutě, to se často nevidí.

Měl jsi proti Finům třeba speciální motivaci? Přeci jen jsi tam nějakou dobu působil a určitě pár hráčů znáš osobně...

Působil jsem tam já, Adam Bareš a ještě pár dalších kluků. Měli jsme jim co vracet ještě z osmnáctek v Landshutu, kde jsme proti nim prohráli v zápase o bronz. Hodně dobře jsem znal jejich gólmana, který proti nám v zápase o bronz chytal, s ním jsem vlastně hrál čtyři roky. Vždycky, když jsme s nimi v minulosti prohráli, tak zrovna on za mnou přijel, popichoval mě a dělal si srandičky. Nechci se mu smát, ale tenhle zápas pro mě proto byl takovou sladkou tečkou. Byl to skvělý pocit takhle vyhrát a mít tu možnost k němu přijet a říct mu, že to byl dobrý zápas, ale my jsme prostě lepší a tu placku máme.

Cítili jste během turnaje podporu od českých fanoušků?

Několik skupin jich přijelo i tam, což bylo super. Vážím si všech, kteří tam byli. Hodně nám jich ale psalo, takže i tímto způsobem to bylo cítit. Chtěl bych se omluvit všem, kterým jsem ještě nestihl odepsat, děkuji jim za podporu. Podruhé za sebou se hrálo o medaili a bylo vidět, že to tady trochu ožilo. Po turnaji mi volali rodiče i známí, že to byl super úspěch a gratulovali mi, takže toho bylo hodně. Nevím, jak je to dlouho, co se naposledy na juniorském mistrovství podařilo uhrát dvě medaile po sobě. Bylo to fajn.

foto: IIHF

Pro tebe to byl konec juniorské reprezentační kariéry, jak ji hodnotíš? Přeci jen, dvě medaile z dvacítek nemá každý...

Nečekal jsem, že to nakonec dopadne takhle dobře. Pamatuji si, že na osmnáctkách v Landshutu jsme měli podobný tým a byli silní. Tam jsme ten zápas o bronz neurvali. Pak bylo to netradiční mistrovství v létě, byl jsem překvapený, že mě tam vzali. Také tam z toho bylo čtvrté místo. Pak vlastně loňský Halifax, kde jsme vybojovali stříbro. Letos jsem tam hlavně chtěl být s klukama, protože je znám od malička. Byla to pro mě cílová rovinka a já jsem ji chtěl zažít s nimi, skončilo to nakonec výborně a je z toho bronz. Klukům, co pojedou ještě za rok, přeji hodně štěstí a doufám, že se ještě někdy potkáme a třeba si sáhneme i na to zlato.

Celkově se ti poslední rok vydařil, alespoň co se počtu medailí týče...

Ano, je to tak, měl jsem vlastně bronzovou medaili i s naší juniorkou. Všechno se to sešlo. Přišel jsem do Boleslavi po stříbru z dvacítek, zlomil jsem si ruku a potom naskočil za juniorku. Tam jsme zažili skvělou sérii proti Spartě v semifinále a nakonec uhráli bronz. A zase po roce s národním týmem další placka a znovu bronzová. Ještě nám chybí ta zlatá, ta by se do sbírky hodila, tak doufám, že ji někdy uděláme.

Asi jste neměli úplně prostor, ale přesto. Sledoval jsi alespoň nějaké zápasy Bruslařů?

Nějaký čas se našel, takže jsem mohl Bolku sledovat. Viděl jsem zrovna ty dva zápasy s Kometou a Karlovými Vary, kde se vyhrálo. Zbytek jsem sledoval hlavně výsledky, škoda těch dvou proher s Třincem, kde z toho mohly být klidně dva body. Před námi jsou důležité zápasy, v pátek s Kladnem hrajeme ten nejdůležitější. Věřím, že týmu pomůžu k tomu, abychom je porazili a dostali se postupně pryč z posledního místa. Baráž samozřejmě nikdo z nás nechce hrát.

Na závěr otázka na zamyšlení, protože ty už to můžeš porovnat. Je lepší poslední zápas na turnaji vyhrát, tudíž brát bronz, nebo je lepší to stříbro?

Určitě vyhrát. Samozřejmě je to v uvozovkách jen bronz a ne stříbro, ale ty pocity jsou prostě lepší. Jak jsem od někoho slyšel, poslední zápas prostě musíš vyhrát. Je jedno jestli je to finále nebo zápas o páté místo, lépe se pak letí zpátky a dobře se s tím žije. Podruhé po sobě už bych finále nechtěl prohrát, být takhle blízko a nevyhrát, to je prostě bolest. Znám pár Švédů, kteří měli pár let zpátky silný tým a dvakrát za sebou to nedotáhli, to prostě musí být něco strašného. Lepší je prostě zakončit to sladkou tečkou.

Gratulujeme a děkujeme za rozhovor.