BK MLADÁ BOLESLAV

Jsme a budeme na sebe pyšní, hlásí Petr Hanyš po stříbrném olympijském úspěchu

21. 2. 2024
Autor: Tomáš Taybner
M l. B o l. – Nový rok 2024 je zatím medailově plodný, o úspěchy na mezinárodní scéně není nouze. Po bronzovém juniorském šampionátu dosáhli na cenný kov také reprezentanti do šestnácti let. Útočník Petr Hanyš byl součástí týmu, který v jihokorejském Kangwonu pod vedením Milana Razýma dokráčel pro stříbrné medaile z Olympijských her mládeže. A to všechno při své premiérové účasti na turnaji. Mladý forvard se po návratu okamžitě připojil zpět k dorostu a jihokorejský úspěch z něj srší nadále. V minulém týdnu hattrickem sestřelil karlovarskou Energii a dvěma góly se podílel také na porážce Vítkovic. Jak se mu v Jižní Koreji líbilo? Jaká byla tamní kuchyně? A co hokej?

Petře, jak sis užil mládežnickou olympiádu v Jižní Koreji?

Užil jsem si to nesmírně moc. Je to pro mě zážitek na celý život, přál bych každému sportovci, aby si něco takového prožil.

V té první a původní nominaci hokejového výběru jsi byl pouze mezi náhradníky. I vlivem toho je nadšení ještě silnější, že?

Jsem za to vážně moc rád. Měl jsem i trochu štěstí, že jeden pravák z původní nominace onemocněl. Že pojedu, jsem se dozvěděl vlastně až týden před odletem. Bylo celkem náročné to všechno na poslední chvíli zařídit, ale nakonec to dopadlo dobře, takže bylo všechno fajn.

Na cestu jste vyrazili v průběhu posledního lednového týdne (pár dní po zahájení olympiády). Kde jste se sešli?

Sraz jsme měli v pražském Edenu. Tam jsme si zabalili všechny věci, reprezentační výstroj a pak jsme vyrazili na letiště, kde se všechno naložilo do letadla.

A v něm jste pak strávili půl dne...Co to s tebou udělalo?

No, bylo to něco okolo třinácti hodin. Trvalo to opravdu dlouho. Skoro celý tým první noc vůbec nespal, strašné. Nevím, jestli ještě chci něco takového zažít, bylo to opravdu vyčerpávající. (smích)

Do jaké míry je to podobné klasické "seniorské" olympiádě? Měli jste svůj vlastní dům?

My jsme vlastně bydleli společně v hotelech, kde každá země měla své vlastní patro. Těch hotelů tam bylo opravdu hodně.

Ačkoliv vím, že těch volných dnů jste třeba neměli tolik, stihli jste přesto něco navštívit?

Hned první den po příletu jsme si to okolí celé prošli, ale pak už jsme nic dalšího neviděli. Hráli jsme pak vlastně den po dni, takže na to nebylo moc času.

Ani další sporty?

Bohužel ne. Sotva jsme stíhali ty dojezdy na zimák ke svým zápasům, takže o to jsme byli ochuzeni.

Na vás se naopak chodilo, že?

Ano, vlastně na každém zápase jsme měli české sportovce. Ti nám fandili, měli dokonce i dresy. Za to jim moc děkujeme.

Co prostředí a kultura? Přeci jen jste najednou byli v úplně rozdílném světě, než na jaký jste zvyklí...

Třeba jídlo bylo úplně jiné, než jsme zvyklí u nás. Na to jsme s klukama během prvních dní trošku trpěli. (úsměv) Jinak ve vesnici s hotely to vypadalo krásně, pak jsme ale také zašli do města. Tam už to tak dobré nebylo a ani nám to tam moc nevonělo.

A co třeba technologie? Setkali jste se během svého pobytu s něčím, co jste dosud neznali?

Vlastně už hned na letišti mají takové speciální roboty, kteří nám pomáhali s taškami a vozili je. Potom třeba záchody, kde mají spoustu vymožeností, ale k tomu asi nemusím nic víc říkat. (úsměv)

Tím bych tu životní stránku zakončil a teď pojďme ke sportu. Začali jste úspěšným derby se Slovenskem...

To byl těžký a vyrovnaný zápas. Vlastně až do třetí třetiny to bylo vyrovnané 0:0. Slováci pak vedli a my se museli semknout, nakonec jsme to otočili v náš prospěch. Už tady se ukázalo, že když je potřeba, budeme tahat za jeden provaz.

foto: ceskyhokej.cz

Jak to Slováci kousali?

Asi to pro ně muselo být těžké, protože tím přišli o šanci postoupit do play off. Viděl jsem tam i nějaké slzy. To ale k hokeji patří.

Následoval obrat z 1:4 na 6:5 v utkání se Spojenými státy. Jaké byly pocity?

To bylo neuvěřitelné. Od začátku to mělo obrovské tempo, nádherný zápas. Američani na nás sice tlačili, ale nám se povedlo dát hodně gólů a díky tomu jsme to dokázali zvládnout. Nakonec to celé rozhodl v nájezdech Venca Nedorost, parádním blafákem do bekhendu. Nádhera.

Přes Finsko jste prošli do finále a tam jste se s nimi utkali znovu. Na prvenství to bohužel nestačilo, ale při premiérové účasti je to takové stříbro s odstínem zlata...

Určitě ano. Už s klukama jsme si tam říkali, že jsme tu vlastně jako první a je to neuvěřitelný úspěch. Byli a jsme na sebe pyšní.

Co chybělo k tomu nejvyššímu stupínku, výsledek 0:4 k zápasu úplně nepasoval...

Řešili jsme to hned po konci v kabině. Bylo potřeba dát alespoň ten jeden gól na konci druhé nebo na začátku třetí třetiny, najednou by z toho byl úplně jiný zápas. Chtěli jsme zabrat, opřít se do toho a třeba to alespoň trochu zdramatizovat. Bohužel jsme to tam ale neprocpali a pak už to bylo jen horší a horší. (odmlčí se)

Museli jste se vypořádávat s jiným metrem od rozhodčích, než jaký platí u nás?

Neřekl bych, že to bylo nějak rozdílné. Řídili to zkušení rozhodčí a byli opravdu přesní.

Něco ale přeci jen bylo odlišné - formát. Hrálo se na 3x15 minut, přesilovky a oslabení trvaly pouze 90 sekund...

Třeba mně osobně to vážně vyhovovalo. Nevím, čím to bylo, ale já si na to zvykal dobře a i ostatním klukům to prý sedělo.

I přes ten kratší formát, nedocházela vám trochu šťáva? Po dlouhém letu jste si pak dali přípravný zápas, pak další čtyři ve čtyřech dnech..

Ani ne. Nemyslím si, že by nám docházela síla kvůli tomu nahuštěnému programu. My jsme vlastně dopoledne neměli tréninky, bylo volno a chodili jsme rovnou do zápasů. To nám pomohlo, abychom zase nabrali nové síly.

Zahájení jste nestihli, ale slavnostní ukončení už ano. Jak to probíhalo?

Sešli jsme se uvnitř velkého zimáku. Na pódiu hrála hudba, hrály tam různé skupiny a pak mluvil i předseda Mezinárodního olympijského výboru. Nakonec tam chodili vlajkonoši všech států. Českou vlajku nesla naše zlatá biatlonistka společně s kapitánem týmu Ondrou Rumlem.

Co si z celé akce odnášíš?

Je to nepopsatelné, byl to pro mě neuvěřitelný zážitek. Dále také zkušenosti. Utkali jsme se s nejlepšími týmy a byli jsme jim rovnocenným soupeřem.

Ty to vlastně už můžeš porovnat i s klasickými přátelskými zápasy v národním týmu...

Bylo to dost podobné jako třeba poslední turnaj v Kravařích, jen se hrálo o hodně. Možná se tam tolik nešlo do těla a to tempo bylo o stupeň rychlejší.

Bronzová dvacítka k úspěchu došla díky dobré partě, kterou si utvořila na osmnáctkách. Vnímáš třeba, že díky této olympiádě se váš kolektiv směrem k dalším šampionátům také stmelil

Určitě ano. Začali jsme spolu hrát na začátku sezony a tam v Koreji jsme byli neuvěřitelná parta. Teď už o sobě víme a dobře se známe, to by nám do budoucna mohlo maximálně pomoci.

Děkujeme za rozhovor.