Redaktor webu absolvoval s hokejisty trénink
Zápisný!
V redakci se zrodil zajímavý nápad, a sice vyzkoušet si spolu s boleslavskými hokejisty suchou přípravu. Tak jsem to byl já, kdo kráčel nejistými kroky ve čtvrtečním podvečeru na zimní stadion. Při pohledu na potemnělou arénu, kde střechou prosvítá světlo na posilovací nářadí, začínám pomalu litovat.
Po vstupu do kabiny mě představuje trenér Tlačil týmu s tím, že s ním absolvuji dnešní trénink. Hráči si mě přeměří pohledem. “Zápisný, hned ho zkásni!“ ozve se zezadu. “Tak zítra svačinka,“ naklání se ke mně David Vrbata a přiděluje mi povinnost.
Trenéři udávají pokyny k tréninku, který začíná lehkým zahřátím a protažením. Následují kliky, dřepy, angličáky. To vše zvládám (zatím) bez obtíží. Pak se přesouváme mezi mantinely, kde bývá kluziště, ale nyní plocha připomíná spíše posilovnu. “Hodně štěstí s těma činkama, teda,“ pokyvuje hlavou Daniel Boháč.
Metrák na benchi
Nejprve si cvičně procházíme devět stanovišť, na kterých je vaším úkolem pokaždé odlišný cvik. Jedno mají ale všechna ta stanoviště společné – dřinu. Připojuji se k triu Tomáš Nouza – Daniel Boháč – Lukáš Pabiška a začínáme na benchi – lavičce, na niž se položíte zády a nad hlavu zvedáte více než ukrutně těžkou činku.
Váha: 100 kilo. Oproti cvičným čtyřiceti kilům, které jsem zvedal bez potíží, je metrák nad moje síly. Jen co zvednu zátěž ze stojanu, vím, že je zle. Obrovskou činku jsem si položil na hruď, a to bylo vše. Cestou nahoru jsem skončil ve třetině cesty. Zbylé dvě třetiny to šlo celkem lehce, neboť po obou koncích stáli moji parťáci, již se stali mými zachránci.
Dobře Vrbička, dobře!
Ulehá Boháč. “Je to sakra dost,“ říká, ale zvedá. Střídají se. Po vykonání každé rotace je na řadě oddechové cvičení. Zrovna tady sedy-lehy, které s chutí vyměňuji za tu proklatou lavičku. “Dobře Vrbička, dobře! Nakonec si s tím bráchou budeš moct zahrát,“ popichuje Leo Gudas u jiného stanoviště Davida Vrbatu.
Po chvíli se asistent trenéra špičkuje pro změnu s cvičícím Nouzou, kterému záměrně přednese, že počet odvedených cviků nebyl správný. Boleslavský útočník dřepující na jedné noze se závažím v rukách je v tu chvíli schopen odpřísáhnout cokoli, jen aby mu bylo dáno za pravdu.
Výš, výš!
Jsme rádi, když se konečně prodřeme na druhou stranu k poměrně pohodovému cvičení s medicinbalem. “Výš, výš!“ klade na mě vysoké nároky Jan Tlačil, když skáču a odhazuji těžký míč. Hokejisté se mě zastanou, ale po chvíli už mě znovu tlačí do další rotace. “Na oplátku nás potom vezmeš do redakce,“ usmívá se Jan Vidner. “Umím perfektně íčka,“ glosuje se šibalským úšklebkem Pabiška.
Po jedné celé a třech čtvrtinách hodiny je trénink u konce. “Na závěr skáčeme tohle,“ ukazuje Tomáš Divíšek, čerstvá posila týmu, na řadu překážek, zatímco mi do rukou vráží závaží. Bez odmlouvání je tedy všechny pokořuji a ozývá se potlesk. Jsem jediný. “Dělají si z tebe srandu,“ naklání se ke mně Jan Vidner.
Tak odcházím za šera ze zimního stadionu zničený, bojím se rána. Oprávněně. Ráno mě bolí nohy, bolí mě záda. Připadám si, jako by mě srazila rolba na úpravu ledu. Ale vyzkoušel jsem si přece, jaký je letní dril hokejistů!