K poslednímu tréninku letní přípravy nastoupil s hokejisty i redaktor webu

Kvitová je ve finále, jdeme na to!

Při čekání na začátek tréninku viděli hráči tenisovou dvojchybu Rusky Azarenkové, která poslala Petru Kvitovou do finále Wimbledonu. Pak už se s úsměvem přesunuli na pěnovou podlahu s vědomím, že jsou tu naposledy. Po hodině a půl dřiny je totiž čeká čtrnáct dní volna.

Zahříváme se drobnými boxovými údery a kopy, po strečinku přichází to pravé peklo, které jsem ještě víc rozpálil já. Protože jsem lichý, musí se přidat další stanoviště… Celkem jich je devět, střídají se tak, aby nebyly v zápřahu dvakrát za sebou ruce nebo nohy. Na každém z nich se cvičí dvě minuty v kuse, čas na přemístění je patnáct sekund.

Nepřekonatelná tíha vlastního těla

Začal jsem klasikou – klikováním. Jenže dvě minuty v kuse jsou trochu moc, zvlášť když mi už po šedesáti sekundách stojí za zády trenér Kutloch a snaží se mi vštípit rychlejší tempo. Druhým stanovištěm jsou přeskoky, to je asi za hodinu cvičení to nejpřijatelnější. Následují kolečka - cvik na posílení břicha a zad. Jsou to galeje, trpí na nich i hráči.

Další stanoviště: posilování bicepsů šestikilovými kettlebelly, činkami původem z Ruska. Po dvaceti vteřinách, kdy už se mi ruce pořádně klepou, rád vzpomínám na loňské posilování na zimním stadionu. Tohle je totiž větší nářez. Také tady se obličeje hokejistů svírají. Posilování břicha se potom dá přežít, ale shyby na hrazdě jsou už po absolvování dvojího cvičení na ruce moc. Za dvě minuty se přitahuji všehovšudy dvakrát.

Švihadlo je na mě příliš technické, zvlášť když mi teď ruce vypovídají službu. Ale když se chytí rytmus, jde to. Po přeskokách vysoké překážky je však i kus provazu, přes který skáčou mnohdy děti, velkým nepřítelem. Tlaky – předposlední stanoviště, na němž je třeba kettlebelly tlačit rukama nad hlavu. V tu dobu už jsou k použití na obou rukách pouze prsty. Jednoduše protrpěné dvě minuty s vyhlídkou na hrozný konec.

Skoky do pekel, dvanáct kilo k tomu

Závěr: skoky s kettlebelly. Dostat společně sebe sama a dvanáct kilo navíc do vzduchu je hračka – prvních dvacet sekund. Další vteřiny jsou jedny z nejdelších, které jsem kdy zažil. Poslední zvukový signál je skutečným vysvobozením. Napít se, běžná věc, řeklo by se. V tu chvíli je to ale úžasný pocit.

Poslední půlhodina patří chvatům a hmatům. Ta už je ale beze mě, protože ruce před tělo bych už nezvedl. Musel bych se spokojit s nakládačkou. Bonusový program hráče zajímá. Nejvděčnějším dobrovolníkem je Tomáš Demel, který se nejednou nechává zlákat větou „Neboj, nebude to bolet!". A bolelo to.

Poznámka autora: šrámy na obličeji nejsou výsledkem tréninku s hokejisty, ale pochází z fotbalového utkání na asfaltovém povrchu.

Prohlédněte si fotogalerii z tréninku!