Máme teď takové svoje malé play-off, prozradil Milan Mikulík

Milane, jak velká je to pro vás změna? Přesun do formace k Jaroslavu Balaštíkovi a Davidu Výbornému?

Určitě jsem rád, že nám to momentálně nějakým způsobem funguje. A co bych to zatajoval – jsem prostě trenérům strašně vděčný za to, že jsem takovou šanci dostal. Hrát po boku takových hráčů pro mě představuje obrovskou motivaci a mám hroznou radost z toho, když dokážu odvádět dobrou práci a být jim užitečný. Doufám, že to tak bude pokračovat.

Zmínil jste motivaci. Ale zvedá vám to třeba i sebevědomí?

Nevím, jestli přímo sebevědomí… Spíš sebedůvěru. Protože ti kluci vás pořád hrozně povzbuzují, neřeknou vám křivého slova. Neustále mi opakují, ať si dovolím kličku, ať to vezmu na sebe. A to prostě hrozně uklidňuje. Z toho pak vznikají ty situace, kdy si to opravdu dovolím vzít a jít s tím na bránu. A i když se netrefím, tak je tam ten důraz, gólmana to rozhodí a oni si s tím poradí.

Takže to je váš úkol? Protože v zápase se Slavií jste opravdu doslova létal ze strany na stranu… Snažíte se Výbornému a Balaštíkovi dělat místo?

Řekl bych, že tak by se to dalo charakterizovat. Na ty dva se soustředí celá extraliga a brání je, takže mým úkolem je jednak využít toho prostoru, který soupeř občas zanechá, a jednak ten prostor pro ně taky vytvářet. Oni si ty puky výborně sbírají, dokážou číst hru. Já musím prostě napadat beky, otravovat je, brát jim sílu, aby od sebe ty kotouče odpalovali a tím pádem si je David a Jarda mohli sebrat.

Po gólech, které jste Slavii dali, jste měli očividně obrovskou radost. Řekla bych možná až neobvykle velkou. Je teď tým v takovém rozpoložení, že nadšeně bere každou dobrou zprávu, raduje se z drobností…?

Já myslím, že přesně tak nějak to je. Máme radost z každého pokroku, jak říkáte – radujeme se z drobností, protože ty vás nakopávají, ty vás dostávají výš a výš. A krom toho pak utvářejí velké úspěchy, kterými tři body ze Slavie určitě jsou.

Trenér Hiadlovský tým chválil. Říkal, že jste proti Slavii hráli skutečně jako tým. Cítíte to také tak?

Cítím. Věděli jsme, že je tu malé hřiště, že po nás půjdou, že nás nenechají vydechnout. Myslím, že jsme suprově odolávali. Potom sice změnili taktiku, začali to hrát jednodušeji, ale i to jsme jim dokázali ubránit. Takže ano, hráli jsme jako tým a jako tým jsme jim nic nedopřáli. A to byl ten klíč k úspěchu.

Jaké si teď dáváte cíle? Je to to klasické "musíme jít od zápasu k zápasu"? Nebo to berete nějak komplexněji?

Obojí. Vždycky je nutné jít od zápasu k zápasu, protože potřebujete čistou hlavu. Ať už po prohře nebo výhře. Ale taky jsme si řekli a stanovili něco jiného. Slíbili jsme si v kabině, že ty zápasy, které ještě zbývají do první reprezentační přestávky, vezmeme jako takové play-off. Tam taky musíte čtyřikrát za sebou vyhrát a nikdo se vás na nic neptá, pokud se to nepovede. Takže tohle je prostě naše malé play-off. Musíme do toho dát všechno, i kdybychom to měli odehrát jen na pět lidí a všichni ostatní byli zranění.

Děkujeme za rozhovor.