Chtěl bych, aby se jednou o boleslavské výchově mládeže mluvilo jako o jedné z nejlepších, říká Jiří Zörkler
Pane trenére, co říci na úvod? Co je v dnešní době největším problémem ve výchově malých hokejistů?
Na začátek je nejspíš potřeba říct, že se dnes každý zabývá staršími hráči, juniory, maximálně starším a mladším dorostem. Ale málokdo si uvědomuje, že než ti hráči začnou spadat do těchto kategorií, tak jsou to děti. A mně připadá, že právě děti jsou v celém tom hokejovém dění dost na okraji. Přitom nebýt jich, tak nebudou ani ti dorostenci, junioři a ani žádné "A" týmy. A pak je tu další věc: Každý rozumný a jenom trochu fungující klub by měl jít cestou výchovy vlastních hráčů. Samozřejmě s tím vším souvisí finance, kterých do mládeže musí chtě nechtě proudit hodně. Ty peníze jsou nemalé, ale bohužel jich je pořád méně, než kolik jich jde například na dorostence.
Kdysi to s hokejovými žáky bývalo jiné, že?
Mládežnický hokej fungoval v téhle zemi kdysi jinak. Všechno to bylo na bázi sportovních tříd, sportovních škol. Ale někdy po revoluci se od toho upustilo, začal převažovat názor, že je to celé přežitek, který k ničemu není. Jenže teď se přichází na to, že byl nesmysl nechat to celé zaniknout. A právě sportovní třídy jsou dneska to, o co nám jde.
Ještě než se do toho ponoříme hlouběji – jaká je vlastně definice té sportovní třídy?
Kluci, kteří spolu hrají, jsou spolu také ve škole v jedné třídě. Přičemž všechny hokejové kategorie jsou právě v té které škole. V našem případě je to 3. Základní škola Dr. Edvarda Beneše. Žáci-hokejisté mají upravený rozvrh. Je nastaven tak, aby ti kluci měli rozumným způsobem rozdělené tréninky a studium. V drtivé většině případů se trénuje i dopoledne, což by jinak nebylo možné. Tím pádem pak škola jako taková končí třeba až ve čtyři hodiny odpoledne.
A o rozšíření těchto sportovních tříd se tedy v Boleslavi opětovně snažíte?
Přesně tak. Je to snaha všech trenérů, ale na mě, coby na hlavním trenérovi sportovních tříd, je, abych rodiče dětí o nutnosti sportovních tříd přesvědčil. V minulosti existovaly sportovní třídy až od čtvrtého ročníku. To znamená, že do třetí třídy chodily děti do různých škol s tím, že poté přestoupí na 3. základní školu. Jenže pochopitelně následovala nejistota a taky neochota rodičů brát potomka z prostředí, které zná, kde má kamarády a známé. Nemluvě o současném problému týkajícího se nedostatku dětí, kdy ředitelé a učitelé právě těch ostatních škol přesvědčují rodiče, aby od nich svého potomka nebrali. Že jim vyjdou vstříc a chlapce na tréninky budou pouštět. To samozřejmě jde, ale z praxe mohu říct, že po dobu maximálně prvního stupně základní školy. Potom už následuje problém, protože nejdůležitější předměty jsou ráno a brzy dopoledne a z těch už školy pochopitelně uvolňovat nechtějí. O trablech s procentuální účastí na hodinách ani nemluvím. Takže potom se často stává, že z šestnácti hráčů jich máme najednou na tréninku jen osm. A brzy se také dostavují rozdíly v jejich výkonnosti.
Řekl jste "v minulosti". Znamená to, že se situace mění?
Věříme v to a děláme všechno pro to, aby tomu tak bylo. Po revoluci na Benešovce zájem o hokejisty poněkud ochladl, v posledních letech ale opět nacházíme společnou řeč. Zvlášť s novou budoucí paní ředitelkou Brigitou Šulcovou. Společně s ní se v posledních zhruba čtyřech letech snažíme hokej na 3. základní škole opět vzkřísit. V současné době se snažíme o to, abychom sportovní třídy měli už od prvního ročníku. Na druhou stranu je v tomto směru třeba podotknout, že nikoho do ničeho nenutíme. Jde nám o spolupráci mezi rodiči, školou a hokejem. Nabízíme servis, který je dostupný málokde v této zemi. Existují vlastně dvě možnosti: Jedna představuje, že rodiče ráno děti odvezou místo do školy na zimní stadion, kde proběhne trénink. Po něm chlapcům trenéři pomůžou s převlékáním a odvedou je do školy. A po škole si je rodiče vyzvednou. Druhá varianta je, že si trenéři vyzvednou děti ve škole, odvedou je na zimní stadion, odtrénují s nimi jednotku a rodiče si pro mě přijedou na stadion. A dokonce jdeme tak daleko, že nabízíme možnost odvést dítě zpátky do školy, do družiny, pokud je rodič v době konce tréninku ještě v práci a dítě si vyzvednout nemůže. Takže o děti je opravdu stoprocentně postaráno.
Jak je to s počty dětí v těchto sportovních třídách?
V tomhle směru se nám s paní učitelkou Šulcovou podařil úžasný kousek. Od příštího září bychom měli mít v první třídě rovnou dvacet nových malých hokejistů. Což je nadstandard. V budoucí druhé jich je pět, ve třetí sedm, ve čtvrté šestnáct, v páté a šesté dvanáct, v sedmé pět, v osmé sedm a v deváté šest. Nutno podotknout, že kromě té první třídy jsme letos pochopitelně ještě nabírali hráče i do té čtvrté, o které jsme mluvili. Takže konečně začínáme sklízet po letech práce nějaké ovoce.
Rodiče přesto váhají, jestli dát dítě do sportovní třídy?
Ano, váhají. A já absolutně nechápu proč. Častý argument je: "A co když můj syn s hokejem skončí? To ho potom z té třídy vyhodíte?" Samozřejmě, že ne! Nikdo nikoho nevyhodí. Chlapec v té třídě může zůstat, je dál se svými kamarády a nic se pro něj ve své podstatě nemění.
Jak je to ve sportovních třídách s hodinami tělocviku?
Učitelé pochopitelně mají nějaké osnovy, které musí splnit. Proto jsme s nimi kontaktu a doporučujeme jim, co by měli s dětmi dělat, aby je dál jednostranně nezatěžovali tím, čím my je zatěžujeme na hokeji. Aby s nimi hráli hry, které rozvíjejí dovednosti dětí.
Základní škola Dr. Edvarda Beneše také nedávno pořádala sportovní den s dospělými hokejisty, s hráči Bruslařského klubu. Je i tohle jedna z věcí, na které se chcete zaměřit? Na provázanost mezi těmi malými a velkými hráči?
Je to tak. Pro ty děti neexistuje nic úžasnějšího než promluvit si s hráči, ke kterým vzhlíží. Vím, že je to pro ně opravdu úžasný zážitek. Kluci dostali podepsané kartičky, zasoutěžili si s těmi dospělými hráči. Na té škole ale samozřejmě nejsou jen děti, které dělají hokej, i ty se ale těchto akcí zúčastňují. Nechceme ale zůstat jen u podobných záležitostí, rádi bychom se pustili do něčeho většího. Paní učitelka Šulcová tak oslovila všechny odchovance Bruslařského klubu – Marka Schwarze, bratry Vrbatovi, Václava Pletku, Honzu Hanzlíka… Ty všechny požádala o nějaký suvenýr, o fotky. Tím vším se pak škola vyzdobila. A chystáme ještě projekt takzvaného patronství. Ale o tom je ještě brzy mluvit.
Je ještě něco, na co byste rodiče nalákal?
S paní učitelkou Šulcovou máme spoustu vizí a spoustě z nich bych ještě nerad mluvil, protože jsou teprve v zárodku. Co bych ale zmínit mohl je výhledově budoucí spolupráce s Fakultou tělesné výchovy a sportu v Praze a také s nějakou další evropskou hokejovou školou, kam bychom pořádali výměnné pobyty včetně pobytů ve školách a na trénincích. Ještě bych mohl zmínit přání zrekonstruovat školní tělocvičny, kam by děti pod dozorem učitele mohly docházet i o přestávkách, případně před odpoledním vyučováním. To by klidně mohla být formou takového kratšího tréninku s koučem. Změny k lepšímu bychom chtěli zavést i na stadionu. Například bych si představoval dát dětem možnost vyzdobit si šatnu podle svého. Rád bych je slyšel říkat: "Jdeme do naší šatny." Chci, aby děti chodily na stadion, protože chtějí a protože je to zábava.
Pokud se nepletu, tak byli malí hokejisté na letním soustředění v Chorvatsku, že?
Ano, je to tak. Téměř všichni trenéři a přibližně dvě třetiny každého oddílu vyrazili na letní soustředění do Chorvatska, což proběhlo už několikátým rokem. Kdysi jezdili trenéři individuálně, ale my se teď snažíme fungovat kompaktně. A to i v běžné činnosti tady v Boleslavi. Postupujeme metodicky, konzultujeme. Každý týden se scházíme, hodnotíme, navrhujeme. Tady bych ještě rád zdůraznil, že do toho Chorvatska bereme i děti, které do sportovních tříd nechodí. Nikoho nijak nelimitujeme a nikomu nic nenařizujeme. Mým přáním a snem je dosáhnout toho, že rodiče budou sami chtít dát své dítě do sportovní třídy. Že uvidí ty výsledky a budou to považovat za dobrou a prospěšnou věc. Budu strašně rád, když dokážeme přesvědčit veřejnost, že chceme a budeme patřit mezi to nejlepší v republice.
Jak vlastně děti a rodiče získáváte? Kde vás mohou potkat?
Máme trenéry, kteří se starají o nábor. Nějakým způsobem spolupracujeme už s mateřskými školkami, které chodí na zimní stadion bruslit. Konkrétně se o ně stará pan Vlasák, který se snaží učitelkám pomáhat a vymýšlet nejrůznější hry. Pokud už tehdy se objeví dítě, které projeví zájem, tak projevíme zájem naopak my o něj. Ale je to i opačně, oslovujeme děti i rodiče, nabízíme jim lední hokej. Samozřejmě děláme nábory i na základních školách. Teď v létě navíc probíhají sportovní hry, které na podzim v případě zájmu přecházejí v hokejovou přípravku, kurzy bruslení.
Řekněme, že se nějaké dítko všem těmto prostředkům vyhnulo, ušlo vaší pozornosti. Jak jinak vás mohou rodiče potenciálních malých hokejistů kontaktovat?
Základem jsou webové stránky bkboleslav.cz, kde rodiče najdou všechny možné kontakty. Ať kdokoliv zavolá jakémukoliv trenérovi, dostanou se mu všechny potřebné informace.
Každého rodiče bude nejspíš zajímat, jak se na chodu mládežnických týmů projeví sestup "A" týmu z extraligy…
Samozřejmě, že nějakým způsobem se to projeví. O finanční pomoc přímo od BK Mladá Boleslav a.s. bychom přijít neměli, ale ztratili jsme příspěvek od APK, který dostává na mládež každý extraligový klub. Ale já doufám, že se našemu výboru podaří naplnit rozpočet tak, abychom tu péči a nastolený program dokázali dodržet. Strašně moc nám pomáhá město, bez něj bychom nemohli fungovat.
Nemusí se rodiče bát, že nějakým způsobem utrpěla kvalita trenérů?
Vůbec ne! My naopak jejich kvalitu a vzdělávání zvyšujeme. Jsou tu trenéři, kteří studují na A licenci – já a Tomáš Černík. Pak jsou tu trenéři s licencí B a C. Poslední zmíněná skupina na sobě taky pracuje, jeden trenér už nastoupil studium vyšší úrovně, další se chystá. Jsme si vědomi toho, že trenéři jsou vůbec to první, co chceme a musíme nabízet.
S financemi souvisí i fakt, že hokej je poměrně drahý sport. Například oproti fotbalu. Souhlasíte?
Je to tak. Na fotbal stačí kopačky, trenýrky, dvě trika, tepláková souprava. Tohle všechno musí mít hokejista taky – na letní přípravu. A pak hromadu další výbavy pro sezonu na ledě. Nehledě na příspěvky, abychom mohli zaplatit výjezdy na venkovní zápasy a další věci.
Existuje něco, čím si mohou rodiče nějakým způsobem pomoci? Co třeba nějaké bazary s výstrojí?
Oficiální bazar momentálně nemáme, ale za spolupráce rodičů a trenérů fungují jisté směny. Pokud hráč z jedné výstroje doroste, rodiče ji obvykle nechají na zimním stadionu, kde ji evidujeme a po čase prodáme rodičům s chlapcem z nižší věkové kategorie. Peníze pochopitelně dostanou prodávající rodiče. Do budoucna bych chtěl, abychom byli schopní malým hráčům výstroj zapůjčovat. Takže by patřila nám a oni by ji si ji jen nějakým způsobem pronajímali. Ale to je další z mnoha projektů, které teprve čekají, až na ně dojde.
Co třeba nějaké fondy pro sociálně slabší rodiny?
Nic takového momentálně v Čechách neexistuje. Pokud vím, tak se v těchto směrech někdy angažují hráči NHL, nedávno to byl například Michal Rozsíval. Ale my sami v tomhle směru asi moc nezmůžeme.
Celou dobu mluvíme jen o chlapcích, už se ale objevily známky toho, že o lední hokej by v Mladé Boleslavi stály i dívky. Jaké mají ony šance a možnosti?
Dívčí týmy si momentálně nemůžeme dovolit. Jednoduše proto, že prostě nemáme dost dívek. Potřebovali bychom jich kolem patnácti, abychom o tom mohli uvažovat. Ale rád bych řekl, že žádná dívka u nás nemá zavřené dveře. Právě naopak. Dívky mohou hrát a připravovat se s chlapci, momentálně máme v oddílech tři. Postupem času se pochopitelně mění pravidla, za jakých mohou nastupovat do zápasů, ale šance tu dostane každá. A pokud obstojí a vydrží, může od určitého věku přejít například do nějakého pražského týmu.
Děkujeme za rozhovor.