Nejsou vidět, ale bez nich by to nešlo. Jak funguje kabina Bruslařů?
Původně jsme to chtěli pojmout trochu jinak – prostřednictvím série tří článků vám představit každého ze tří zmíněných členů realizačního týmu zvlášť. Jenže jsme zjistili, že to tak docela nebude možné. Protože jakmile k jednomu řeknete A, k druhému je potřeba říct B a ke třetímu obojí dohromady. Provázanost těchto tří funkcí je zkrátka velká, a tak nám nezbylo nic jiného, než pojmout to všechno takhle, pokud tu provázanost a „týmovou hru“ chceme vykreslit v plné parádě.
Dlouho jsme také zvažovali, jak článek koncipovat, aby zůstal takzvaně stravitelný, a abychom zároveň nic neztratili někde po cestě. Nakonec jsme se rozhodli rozdělit jej do jednotlivých částí dne, které jsou samy o sobě ještě také rozděleny – podle toho, jestli se ten den právě hraje nebo nehraje zápas a zda venku či doma.
Ráno
Pokud se neděje nic mimořádného, začíná se boleslavská kabina probouzet v 7 hodin ráno. „Po příchodu kontrolujeme věci,“ začíná vypočítávat kustod Olda. „Fanoušci si možná v rámci loňského dne otevřených dveří všimli, že každý hráč má nejen svoje místo na sezení, ale taky poličku, kam mu dáváme vyprané prádlo a další věci. Tohle všechno musí být připravené ještě před příchodem hráčů.“
Následuje příprava ranního občerstvení. Hráči v kabině obvykle nenajdou plnohodnotnou snídani (pokud si ji sami nepřinesou, někdo neplatí pokutu nebo třeba něco neslaví a tak dále), vždycky jsou pro ně ale připraveny čaj a káva. Vaření chvilku trvá, protože obojí se připravuje nadvakrát – pro hráče a pro trenéry.
„Potom začínáme připravovat jonťáky,“ vysvětluje masér Martin a dodává, že je potřeba prášek správně rozmíchat s vodou, aby nápoj nebyl příliš sladký, ale na druhou stranu aby pořád plnil funkci energetického nápoje. Následuje plnění jednotlivých lahví pro hráče, které už určitě znáte z tréninků nebo zápasů. „Každý hráč má individuální požadavky,“ dozvídáme se. „Někteří pijí jen jonťáky, jiní zas jen vodu.“ Energetické nápoje většinou převažují, Olda si ale narychlo vybavuje, že vodu pijí třeba David Výborný, Roman Will nebo David Pojkar. Další hráči jsou pak specifičtí tím, že v průběhu tréninku pijí jedno a o zápasu druhé. Jako třeba Michal Valent.
A co mezitím dělá vedoucí mužstva Vláďa? „Pokud je po zápase, ráno a často i dopoledne trávím tím, že pro trenéry zpracovávám statistiky. Požadavky na ně jsou individuální, každý trenér má svoje představy,“ vysvětluje. „Marian Jelínek a František Výborný jsou docela nároční,“ dodává s úsměvem a vzápětí zdůrazňuje, že ho ale hry s čísly baví. „Každý zápas takhle vlastně prožiju znovu. A to navíc z pohledů, jakými to vidí málokdo.“ Výsledné tabulky a grafy, které jsou mnohem důkladnější než ty, které běžně známe, trenéři využívají při svých konzultacích a poradách.
V 8 hodin chodí trojice – někdy i s trenéry – takzvaně „na kanál“. Jedinečný slovní obrat obohacující češtinu jen na boleslavském zimním stadionu neznamená nic jiného než „jít na kafe“ mezi haly, kde se skutečně nachází kanál. Tradiční rituál, kde se nejčastěji probírá – jak jinak – hokej, vynechávají jen za skutečně velké nepřízně počasí.
Po 8. hodině začínají do kabiny přicházet první hráči a práce kustoda a maséra se přesouvá do další fáze. Podle potřeby začínají řešit individuální požadavky, případně problémy. Brousí se brusle, připravují hokejky, masíruje se a tejpuje (tejpy jsou fixační lepící pásky na tělo a ačkoliv to vypadá jako legrace, snadné to není).
Dopoledne
Jak je známo, v 10 hodin dopoledne hokejisté míří na ranní trénink. V tomto čase už začíná být patrné, jestli se večer hraje zápas či nikoliv. Pokud ano, rozbruslení je kratší a na střídačce bývá hráčům k dispozici buď jen Olda anebo jen Martin. Druhý už připravuje v kabině věci na večer. „Snažíme se předcházet problémům, a tak po sobě věci kontrolujeme. Často taky padá otázka „Udělal jsi to?“ Je to potřeba. Někdy je toho tolik, že by se něco dalo snadno přehlédnout,“ vysvětluje Olda.
Vzápětí se zamyslí a pak připadá jeden názorný příklad za všechny. „Play-off a baráž jsou stresující, určitě to cítí i sami fanoušci. A tak se nám loni, na ten poslední, rozhodující zápas v Liberci povedlo udělat průšvih – zapomněli jsme tady v Boleslavi pití a zjistili to až tam,“ přiznává. „Možná se budete divit, jak to dopadlo, ale pomohli nám sami Liberečtí. I při zápase takové důležitosti neváhali a dali nám něco ze svých zásob. My kustodi jsme zkrátka všichni kolegové, snažíme se pomáhat si,“ dodává.
Zatímco jsou hráči na ledě, případně se z něj postupně trousí, vedoucí mužstva Vláďa organizuje ve své kanceláři to aktuální nebo případně už i další zápasy. „Přiděluji hráčům vstupenky, o které si napsali na předem připravený seznam. Pokud jedeme ven, tak potvrzuji objednávku večeře, kterou míváme většinou ve městě, kam jedeme hrát.“ Snad neprozradíme žádné velké tajemství, když řekneme, že většinou vítězí pizza do autobusu. „Objednává se doprava, i když ta už samozřejmě s časovým předstihem, kontrolují registrace. Když hrajeme doma, tak i kabina rozhodčích, aby tam bylo vše připravené a funkční.“
Pokud se zápas nehraje, mají v kabině po odchodu hráčů trochu volnější tempo, pokud je ale hrací den, musí to lítat. Sotva hráči zmizí z ledu, přichází na řadu opět masáže, případně léčení drobných (a někdy i větších) zranění. Znovu se upravuje výstroj, takže někdy není žádnou vzácností spatřit kustoda Oldu u šicího stroje, suší se brusle i rukavice. A taky se pere. „Po každém tréninku házíme do pračky a následně sušičky minimálně 30 kg prádla. Většinou jde o spodní prádlo, ale ve své podstatě to může být cokoliv, co je potřeba,“ říká kustod Olda.
Po odchodu hráčů na oběd chystají v kabině štulpny, dresy, ručníky – to všechno rovnou na místo konkrétního hráče. Pokud se jede ven, najdou hráči na místě ještě jeden ručník navíc a k tomu velkou tašku. Zabalí si už sami. „Připravujeme taky občerstvení. Ovoce, energetické tyčinky, alkohol.“ Ano, alkohol a ne, neděste se. Jeden malý panák totiž na většinu hokejistů funguje jako spolehlivý a hlavně povolený doping. „S jejich soustředěním to nic neudělá, naopak to nastartuje metabolismus,“ vysvětluje masér Martin. „A navíc je to individuální, ne všichni to tak dělají. Někdo si třeba dává kostku cukru s Alpou a někdo zkrátka vůbec nic.“
V druhém dílu se dočtete, jak vypadají zápasy z pohledu realizačního týmu, že po nich je někdy dost těžké se vyspat, a že zapamatovat si jednotlivá přání hráčů je prý jen otázkou zvyku.
