Jelínek: Nováčkům říkáme, že střídají někoho, kdo se zasloužil o extraligu
Pane Jelínku, není žádným tajemstvím, že mimo jiného se hodně staráte i o psychologickou stránku sportu a tedy i hokeje samotného. Speciálně u vás tedy nelze vynechat dotaz, co podle vás stojí výš – zisk mistrovského titulu, u kterého jste byl dvakrát se Spartou, nebo postup do extraligy s Mladou Boleslaví?
Hodně jsem o tom přemýšlel a taky se mě na to lidé dost ptají na přednáškách, které vedu. Víte, získat mistrovský titul je něco úžasného. Postoupit do extraligy je taky něco úžasného. Jediný rozdíl vidím v tom, co můžete ztratit. Jestliže prohrajete ve finále extraligy, tak to samozřejmě bolí, ale z hlediska existence se neděje nic. Zůstáváte ve stejné lize, sponzoři jsou většinou spokojení, protože prohrát ve finále není žádná ostuda, hrajete poslední zápasy sezony, po vás už nic dalšího extraligového nepřijde. To jsou všechno bonusy, které mohou toho poraženého uchlácholit. Oproti tomu nepostoupit do extraligy znamená problémy se sponzoringem, další rok (zdůrazní) se musíte někde potácet s tím, že musíte zase pořád vyhrávat. Je to rok života, tedy alespoň v našem případě to tak bylo, samozřejmě může být i hůř, v úplně jiném stresu, než jaký to obvykle je. Pak je tu baráž jako taková. Dvanáct ostrých a nesmírně těžkých zápasů a přitom už za sebou máte play-off. Takže i z hlediska fyzických sil je ta sezona strašně dlouhá. Za sebe tedy jednoznačně říkám, že postup do extraligy stavím výš než mistrovský titul. Finále si v podstatě užíváte, ale v baráži jde, samozřejmě s nadsázkou řečeno, o život.
Byl to tedy velký tlak? Spadl vám osobně velký kámen ze srdce?
Jednoznačně. Snažím se sám na sebe vytvářet tlak, proto jsem třeba chtěl smlouvu jen na jeden rok. Vedení klubu mi nabízelo dlouhodobější kontrakt, ale já jsem to odmítl. Říkal jsem, že pokud nedokážeme postoupit, pokud nedokážu tomu týmu pomoci do extraligy, tak jsem zklamal a nemám tu prostě co dělat. Byl bych sám na sebe strašně naštvaný. A to ani nemluvím o tom vnějším tlaku. Ať už ze strany vedení, tak sponzorů a samozřejmě fanoušků. Ale to je prostě vrcholový sport a s tím se člověk musí naučit žít.
Teď už to bude zase Sparta, Plzeň, Zlín… Zase z vás bude extraligový trenér. Ale z pohledu právě trenéra: byla pro vás ta prvoligová cesta velkou zkušeností?
Určitě. Už mnohokrát jsme mluvili o absenci jakékoliv přestávky, takže vás to naučí úplně jinak pracovat s časem. Pak jsou tu obrovské rozdíly mezi některými týmy. Jsou tací, kteří se vám rovnají, kteří hrají tu špičku s vámi a jsou konkurencí v play-off a baráži, a pak jsou tu tací, kteří stručně řečeno prostě takoví nejsou. Což souvisí s motivací. A třetí věc – po vás se chce úplně ten nejprofesionálnější přístup a výkon a na druhou stranu ty věci, které to mají všechno doprovázet, takové nejsou. Stadiony, fanoušci. A teď vůbec nemyslím naše fanoušky, těm se naopak patří poděkovat, protože oni zůstali extraligoví. Nebýt jich, tak čtvrtfinále s Benátkami hrajeme před dvěma stovkami lidí. A jezdili i dál, byli při nás pořád. Třeba i oni sami jsou důvodem, proč jsme do extraligy chtěli. Protože Boleslav a všichni ti lidé kolem mají prostě na víc.
Oslavy postupu do extraligy byly bouřlivé, jak jste na tom s nimi vy? Necháte se unést nebo to spíš šlo kolem vás?
Já spíš slavím tak nějak vnitřně sám. Znamená to pro mě spíš pocit než něco, co bych měl dávat na odiv někde na veřejnosti. Ale niterně jsem si to strašně užil. Šel jsem se uprostřed noci projít, hlavou mi běžela celá ta sezona. V duchu jsem si odškrtl jednu velkou výzvu, která to pro mě jakožto pro trenéra byla.
Váš kolega František Výborný říká, že si v rámci odpočinku potřebuje vydechnout někde úplně jinde, že mu pomáhá, když hned po sezoně odjede na chvíli do zahraničí. Jak odpočíváte vy?
Myslím, že vyloženě slovo odpočinek pro mě snad ani neexistuje. Jistě, člověk na nějakou dobu hokej odsune, ale vyloženě vypnout nemůžu, protože v současnosti dodělávám doktorát. Takže jakmile bylo po baráži, pustil jsem se do tohohle úkolu, dokončoval jsem práci, knihu, která je už v tuhle chvíli odevzdaná. Takže by se dalo říct, že odpočívám jinou prací. Krom toho už jsem se toho v životě nacestoval celkem dost, takže mi momentálně Čechy úplně stačí. (úsměv)
Zmínil jste, že jste měl jen roční smlouvu, po baráži jste se tedy musel rozhodnout, jak a kam dál. Bylo setrvání v Boleslavi jednoznačnou volbou?
Pár dní po baráži jsem to vůbec neřešil, upřímně řečeno mě to snad ani nenapadlo. Pak se ozval jeden klub, což mi tak nějak připomnělo situaci. Ale já i Franta jsme byli s vedením Boleslavi téměř stoprocentně domluvení předem. Nebylo nic podepsané, ale věděli jsme, že je oboustranný zájem. Takže jsem nijak neřešil, že bych měl jít jinam.
Došlo k poměrně velké obměně kádru a hodně se mluví o tom, jestli je to fér – hráče, kteří postup vybojovali, nahradit jinými, kteří s ním neměli nic společného…
Co je ve vrcholovém sportu fér? Máte nějakých 24 a víc hráčů, z toho jich hraje, řekněme, 22. Do toho musíte hrát mladé, na což pochopitelně doplácí ti starší. Je to fér? Situace je bohužel jednoznačná – s týmem, se kterým jsme postoupili, bychom v extralize neuspěli. Tečka. A tak přichází otázka, a ty diskuse a dohady nechám na každém, jestli je výměna deseti hráčů moc nebo málo a tak dále. Samozřejmě těm klukům, kteří se o to zasloužili, patří obrovský dík. Já si jich strašně vážím, protože někteří to mohli tušit – a tušili –, že postup pro ně tady v Boleslavi znamená konečnou. A přesto do toho dali všechno. Každému nově příchozímu říkáme, že střídá někoho, kdo mu k tomu místu pomohl a sám tu není, protože on přišel místo něj. Neřekl bych, že je to vyloženě nefér, ale je to hodně tvrdé, to určitě.
Ta obměna jako taková – jste jako trenér spokojen s nováčky?
Neznám trenéra, který by po vedení nechtěl další a lepší posily. (smích) Ale myslím, že zatím panuje spokojenost. Příchody si hodně řídí hlavně management společně s majiteli klubu. S námi trenéry to pochopitelně konzultují, takže dobře víme, kdo by měl přijít a společně řešíme, jak zapadne. Člověk samozřejmě musí brát v potaz, že rozpočet není nafukovací. Raději do extraligy půjdeme s pokorou a respektem, než s velkými gesty. Rozhodně už nechceme, aby se nám říkalo Barážový klub.
Snad o všech těch dosud příchozích se dá říct, že je jim plus mínus pětadvacet let, což určitě srazilo věkový průměr boleslavského kádru. Dá se z toho tušit výhled do budoucna?
Odpovídá to strategii, na které jsme se tady všichni domluvili. Nikdo už nechce jít tou cestou, která tu byla. Já jsem tu tehdy ještě nepůsobil, takže asi nejsem úplně kompetentní to hodnotit, ale vím, že se brali hotoví hráči, relativně velká jména, a bohužel to nepřineslo ovoce. Takže chceme pracovat koncepčně, dlouhodobě a zapracovávat mladé kluky. Prostě vytvořit kostru, která jednou bez problémů nahradí ty starší hráče, kteří dřív nebo později zkrátka skončí.
Jaké příchody byste ještě uvítal?
Po odchodu Romana Willa je jasné, že sháníme brankáře. Tam je ještě otazník. O tom se hodně mluví mezi fanoušky a řešíme to samozřejmě i my v klubu. Intenzivně se na tom pracuje. A pak jsme se bavili o tom, že bychom rádi ještě jednoho zkušeného obránce. Takže to jsou teď ještě takové dva body, které jsou v řešení. Uvidíme, jak to dopadne.
Mluvil jste o brankářích a obraně. Oproti nim útok vypadá plnějším dojmem. Počítá se s tím, že někdo takříkajíc vypadne z kola ven?
Na to je ještě strašně brzy… Ale víte, ono to vypadá jinak, když si vypíšete jména a spočítáte je, a jinak potom v praxi. Já vám tady klidně podepíšu, že přijde první zápas a s ním první zranění. V dalším to bude angína a už se to nezastaví. Takže pět pětek je prostě potřeba. Že někdo půjde na nějaké hostování, to je pravda. Ale že by měl někdo vyloženě natvrdo odejít, s tím se zatím nepočítá.
Nemůžu se vyhnout tradiční otázce – letní příprava. Připravili jste pro své svěřence nějaké novinky?
Každá příprava obnáší něco nového. Doba jde pořád dopředu, objevují se nové metody. Povedlo se koupit pár pomůcek, takže hráči pracují s věcmi, se kterými dříve ne. A opět máme zaplaťpánbůh soustředění na Šumavě. Tady se patří vedení klubu poděkovat, protože máme opravdu skvělé podmínky k plnohodnotné přípravě, nic není žádným způsobem ošizené. Krom toho nám hraje do karet i „náhoda“. V Boleslavi je totiž mnohem lepší prostředí než třeba na Spartě. Tam jste uprostřed Holešovic, kolem samé tramvaje. Kam tam máte vyběhnout? Maximálně do Stromovky. Taky je tam jen maličká posilovna, takže je prostě potřeba za vším jezdit autem. Tady máme posilovnu na stadionu, další jen kousek odsud ve městě. Je tu tělocvična, kolem stadionu obrovský park s různorodým terénem. Prostě tréninkový ráj. (úsměv)
Vůbec poprvé v novodobé historii mají Bruslaři na programu turnaj, nikoliv jen jednotlivé přípravné zápasy. Máte zkušenosti s tím, jestli to je nebo není dobrá věc?
Určitě to je dobrá věc. S Frantou jsme vždycky byli zastánci jednoho takového turnaje. Jednak totiž uvidíte hráče v daleko větší zátěži, protože ty zápasy jsou bez dne odpočinku. Pak taky můžete protočit mnohem větší množství hráčů. A třetí věc – když to mužstvo je tímhle způsobem pohromadě, tak můžete večer vyřešit, a teď nemyslím někde u piva (úsměv), nejrůznější problémy či odlišné názory na věc. Takže tyhle turnaje určitě mají něco do sebe.
Děkujeme za rozhovor.