Pojedeš na další zápas?, ptali se trenéři Jiřího Zörklera
Jirko, vy jste Bruslařům jezdil v baráži takzvaně skautovat zápasy. Většina fanoušků ten pojem zná spíš v souvislosti se sháněním hráčů, vy jste ale sháněl informace…
Asi bych to shrnul prohlášením, že jsem byl spíš takový pozorovatel. Jezdil jsem vždycky na ten druhý zápas, než ve kterém hrála Boleslav, kde jsem sledoval sestavu a hru ostatních dvou týmů. Prioritou byl náš následující soupeř, ale samozřejmě jsem sledoval i toho druhého.
Je to podle vás už dneska běžná věc? Potkával jste třeba někoho se stejným úkolem, jaký jste měl vy?
Myslím, že to běžná věc je a ano, potkával jsem i ostatní na podobně „misi“, speciálně jsem se vídal s Kladenskými. Ale osobně si myslím, že to dělaly všechny čtyři týmy. Více či méně viditelně.
Jak a kdy jste k tomu úkolu vlastně přišel?
V prvním kole jsem nejel nikam, pokud se nepletu, tak tehdy byli venku trenéři Potěšil s Křivohlávkem. V den druhého kola mě pak zastavil Franta Výborný a ptal se, co dělám večer a jestli bych se nezajel podívat na zápas Kladno – Chomutov. Dal mi konkrétní pokyny a seznam toho, co se po mě chce. A tím to pro mě celé začalo.
Dělal jste už někdy něco podobného?
Kdysi když jsem s Pavlem Arnoštem trénoval dorost a hráli jsme o postup do extraligy, jsme se jezdili dívat na potenciální soupeře pro baráž. Ale to je minimálně pět let zpátky a rozhodně to bylo něco jiného. Rozhodně nešlo o, řekněme, osud celého klubu.
Měl jste třeba alespoň ze začátku strach, jestli ty vaše poznatky k něčemu budou?
Obrovský! (vyhrkne) Bylo to pro mě strašně zavazující. Trenéři Výborný a Jelínek samozřejmě nějaké informace o těch soupeřích měli, taky měli k dispozici videozáznamy… Takže bylo potřeba to odkontrolovat, jestli opravdu hru zakládají tak, jak se vědělo, to samé třeba přesilovky. Anebo jestli do baráže nenacvičili nějaké jiné signály. Takže pro mě to bylo opravdu strašně zavazující, protože kdybych přivezl nějaké informace a ty se pak nepotvrdily, kdyby soupeř potom s námi hrál něco úplně jiného, tak by to bylo strašné. Byl bych za pitomce a nikam jinam už nikdy nejel.
Měl jste tyhle pocity po celou dobu baráže nebo jste si postupem času začal takříkajíc věřit?
Šlo o jeden dva zápasy. Pak už to bylo lepší. Jednak proto, že jsem viděl, že to, co vozím, není mimo mísu a jednak proto, že pak už se samozřejmě soupeři opakují, takže takový ten problém, který vždycky vystane, když vidíte někoho poprvé, vymizel.
Jak konkrétně taková vaše cesta vlastně probíhá? Když někam přijedete, vědí o vás?
Ano, domácí o vás vždycky vědí. Luděk Bukač mi vždycky zajišťoval vstupenku i parkovací místo. Třeba na Kladně mě pouštěli do VIPky, kde se celkem rychle rozneslo, odkud jsem, takže si ze mě občas utahovali a samozřejmě rýpali. Na druhou stranu třeba v Chomutově mě dávali na jedno z nejhorších míst. Když sedíte v rohu a ještě až úplně dole u mantinelu, tak toho ze hry moc nevyčtete, takže jsem vždycky hned koukal, kde je volno a přesedl si. No a Olomouc je prostě Olomouc, to je hrozně specifický stadion, kde ať sedíte kdekoliv, připadáte si prakticky jako v kotli. I tam jsem seděl mezi diváky.
Popište svýma očima průběh zápasu. Co všechno jste dělal?
V první řadě vždycky přišla kontrola sestavy – jestli ji hrají pořád stejně, případně si ji aktualizovat. Následovaly sestavy, v jakých nastupují do přesilovek, založení útoku pod tlakem, bez tlaku, založení přesilovky, přechod středního pásma, průnik do útočného pásma a potom zakončení – hlavně přesilovek. A samozřejmě hráči, kteří přesilovky hrají, a na kterých postech ji hrají.
Musím říct, že jsem ten váš výčet sotva stíhala. Jakým způsobem jste tohle všechno zpracovával?
Vozil jsem si na papírech předtištěná hřiště, a co šlo, tak okamžitě zakresloval. Pak jsem měl poznámkové papíry na jedno mužstvo, další na druhé mužstvo. Měl jsem to všechno na klíně, někdy to padalo i pode mě. Když jsem pak přijel domů, tak jsem tomu musel věnovat ještě nějaký čas, abych ty svoje čmáranice zpracoval do něčeho, co bude schopna použít i další osoba.
Jak a kdy jste informace předával trenérům Výbornému a Jelínkovi?
Druhý den ráno jsme se vždycky ještě před tréninkem scházeli u nich v kanceláři, kde jsme měli takovou menší poradu. Udělali jsme si kafe, dali mi do ruky fix, postavili před tabuli a řekli: „Tak maluj a mluv.“ Koukali vždycky do těch mých papírů a dělali si třeba ještě svoje poznámky. Vždycky jsme mluvili jen o aktuálním soupeři Boleslavi, poznatky o tom druhém týmu, který jsem viděl hrát, jsem si nechával až do momentu, kdy jsme měli nastoupit proti němu. Každou tuhle poradu pak Marian končil otázkou: „A co tě na té hře zaujalo?“ Vždycky ho zajímal i takový… (zamyslí se) pocit, jaký jsem z toho všeho měl. Ne jenom nákresy a fakta, ale i to, jakým dojmem to na člověka dýchalo.
Vznikaly někdy mezi vámi a trenéry nějaké debaty ve smyslu, že by je třeba zarazilo, co říkáte a „nezdálo se jim to“?
Debaty určitě vznikaly. Hlavně v momentech, kdy jsem kreslil třeba přesilovku a padlo „Počkej, ale takhle to nikdy nehráli.“ Takže ano, určitě se objevovaly chvíle, kdy je zarazilo, co říkám, porovnávali to s tím, co třeba viděli na videu nebo co s Olomoucí zažili v průběhu sezony. Pak se to dost často objevovalo v souvislosti s hráči, kdy jsme třeba řešili, že teď to ten a ten hraje zleva, zatímco celou sezonu to hrál zprava. Teď mě napadá třeba jeden příklad – Pulpán hrál v Chomutově přesilovku vždycky nahoře, a když se zranil, hrál na jeho místě Hruška. A to je další aspekt, který trenéři potřebují vědět, protože Pulpán si třeba na téhle pozici mnohem víc dovolil a působil jistěji, kdežto Hruška vůbec. Takže proti Pulpánovi nemělo cenu vyrazit, protože si dokázal poradit, ale Hrušku už stálo za to pokoušet.
Takže se to dá shrnout prohlášením, že jste z těch debat vycházel jako vítěz? Že vám věřili?
Myslím, že mi věřili, jinak by neměli potřebu posílat mě na další zápas. Do poslední chvíle jsme třeba řešili ještě to poslední kolo, takže jsem byl v Chomutově, zatímco Boleslav postoupila v Olomouci. Nechtěli jsme nic vypustit nebo podcenit. Takže já jsem nás vlastně viděl hrát jen v tom posledním zápase.
Kdo byl podle vás z těch tří soupeřů největším oříškem?
Olomouc.
To říkali všichni, od vás se nám teď ale možná dostane trochu odbornějších důvodů…
Jejich hráči byli hodně živí, flexibilní. Dost se křížili, vytahovali na útočnou modrou. A taky strašně míchali sestavou. Normálně se to mění třeba po třetinách, ale oni to pořád točili, takže se mi nedařilo vyčíst, jak tam ty útoky chodí, s jakou pravidelností. Kladno s Chomutovem byli mnohem snáz čitelní. Několik lidí jsem slyšel říkat, že Olomouc vyhrála „prvoligovým hokejem“, ale osobně si myslím, že je to prostě trenérem, který tomu mužstvu dokázal vtisknout tvář. Na druhou stranu v průběhu sezony byl v Chomutově i na Kladně Jiří Čelanský, takže to třeba může mít nějakou souvislost. Ale to si netroufnu soudit.
Spousta lidí taky Olomouc na postup vůbec netipovala. Vy jste, na základě toho všeho, co jste právě řekl, měl od začátku jiný názor?
(zamyslí se) Takhle bych to určitě neřekl. Abych byl upřímný, nedokázal jsem si v průběhu baráže vůbec tipnout, jak to dopadne. Protože byl třeba zápas, kdy jsem viděl hrát Chomutov opravdu mizerně a řekl jsem si „No tak to je jasné, ten je v tom až po uši.“, jenže pak přišel další zápas a on hrál najednou dobře. To samé se mi minimálně jednou stalo i s Kladnem. A vzdor tomu všemu, co jsem právě řekl, byly naopak zápasy, kdy jsem Olomouc viděl hrát špatně. Na druhou stranu nás jsem neviděl vůbec, takže tyhle soudy jsem si vážně nedovolil vynášet.
Po celou dobu jste byl v pozadí, přesto jste svou nemalou troškou do mlýna určitě přispěl…
Nechci to vůbec přeceňovat, beru to tak, že jsem udělal naprosté minimum. Ale musím přiznat, že pro mě bylo naprosto úžasné, že jsem byl toho všeho součástí. Že jsem mohl spolupracovat s takovými trenéry. Děkovalo mi vedení, děkovali mi Marian i Franta, po baráži jsem od nich dokonce dostal fotku s poděkováním. To je pro mě absolutně to největší, čeho se mi mohlo dostat. A největší pochvalou v průběhu baráže vždycky byla otázka „Pojedeš na další zápas?“
Děkujeme za rozhovor.