Mitja Robar tlak nejen očekává, ale hlavně vyhledává

25. 7. 2014

Autor: David Bohata

M l. B o l. – Bruslařský klub hledal před sezónou zkušeného ofensivního beka, který by uměl podpořit útok a přečíslit soupeře. A našel. Stal se jím jednatřicetiletý Slovinec Mitja Robar (na snímku). Mitja má za sebou několik mistrovství světa a dokonce i poslední Olympiádu, na níž patřil mezi nejvytěžovanější slovinské hráče. Očekávání jsou od něj veliká. Přiznává to samotný hráč i trenér František Výborný, který si nyní může po letech oprášit svou slovinštinu.

"Česko-Slovinsko"

Říká se, že Češi na konci 40. let minulého století naučili Rusy hrát hokej. S trochou nadsázky to lze říci i o boleslavských trenérech a Slovincích. Jan Vidner před 10 lety vedl slovinskou reprezentační "osmnáctku", ve které tehdy hrálo současné eso NHL Anže Kopitar. František Výborný sbíral na začátku své bohaté trenérské kariéry zkušenosti v Jesenici, v roce 2006 dokonce vedl Slovinsko na mistrovství světa.

Právě tam měl v týmu čerstvou boleslavskou posilu Mitju Robara. "Znám ho už nějakých deset let. Tehdy to byl ještě vyjukaný klučík, teď koukám, jaký přišel chlap," říká trenér František Výborný a pokračuje: "Prošel mistrovstvími světa, olympiádou. V Německu měl dobrá čísla. Mitjovi jsem říkal, že na něj bude ´pritisk´, čili tlak, a že to musí ´pričakovat´, tedy očekávat."

Rodák z Mariboru ve svých 20 letech opustil rodný klub. Do roku 2011 prošel Olimpijí Lublaň a HK Jesenice. Po krátkém působení v druhé švédské a první finské lize zakotvil v německém Krefeldu.

Mitja Robar: Potřeboval jsem nový podnět

Jak se zrodil váš přestup? Plánoval jste zůstat v Německu nebo jste měl ještě další nabídky z jiných klubů?

Mohl jsem zůstat dál v Krefeldu. Ale chtěl jsem něco změnit, potřeboval jsem novou výzvu, třeba jiný německý klub. Že by přišla nabídka z Česka jsem vůbec nečekal, protože mě v Německu nikdo neviděl hrát. Pak jsme hráli s Rakouskem (kvalifikace o play-off na Olympiádě, kterou Slovinci vyhráli 4:0, pozn. red.). Po zápase jsem byl osloven lidmi z Boleslavi. Říkal jsem jim, že čekám, jestli se mi ozvou ještě z jednoho klubu, jinak jdu sem.

Myslíte si, že vám německá liga pomohla v hokejovém růstu?

Podle mě se člověk zlepší v každém novém prostředí. Strávil jsem chvilku ve Finsku, ve Švédsku. Obě země mi něco daly. A proto jsem taky chtěl ven z Německa. Cítil jsem se tam až moc pohodlně. Byl jsem tam jako doma. Potřeboval jsem nový podnět, zase pocítit trochu tlak. Nový klub, nová očekávání.

Do Mladé Boleslavi jste dorazil až na přípravu na ledě, jak a kde jste trénoval předtím?

Trénoval jsem ve Slovinsku s Janem Muršakem. Hrál tady v Česku, pak v NHL. Jsme velcí přítelé. Posledních pět let vždycky trénujeme spolu. Máme svého trenéra, se kterým chodíme do posilovny, běháme a tak podobně. Taky jsme trénovali se sjezdovými lyžaři. Jeden z nich je Slovinec, druhý závodí za Rusko. Bylo to dobré, měli jsme pestrou přípravu.

Takže jste v dobré formě?

No, ono je to vždycky těžké, když se jde potom na led. Ale fyzicky se cítím výborně.

Zmínil jste Jana Muršaka. Znáte se už dlouho?

Ano, on je sice mladší, ale byli jsme spolu v jednom klubu. On pak odešel do Česka (do juniorky Českých Budějovic, pozn. red.) a odsud rovnou do Ameriky. Moc jsme se nevídali do té doby, než se vrátil do Evropy. Jsme nejlepší přátelé.

Neříkal jste mu, ať jde s vámi do Boleslavi?

(smích) To nevím, on je teď v Rusku. Musíte se zeptat vlastníka klubu, kolik má peněz.

Jak byste charakterizoval svou hru? Jste spíš ofensivní obránce?

Ano, rád se zapojuji do útoku, rád chodím dopředu. Jsem spíš ofensivní, ale to neznamená, že se nevracím do obrany.

Jaké zatím máte dojmy z nového prostředí?

Není tu moc velký stadion, je takový komornější. Alespoň tady bude dobrá atmosféra. Všechno je blízko kabiny – třeba posilovna. To je důležité. Cítím se tady dobře, nemůžu si stěžovat. Už jsem se byl projít po Boleslavi. Je tu hezké, malebné Staré město.

V zimě jste si zahrál na olympijských hrách. Jaká to pro vás byla zkušenost? Měli jste se slovinským mužstvem dobré výsledky.

Byl to velký zážitek pro nás všechny. Slovinsko hrálo na prvních olympijských hrách. Nebyli jsme pod žádným tlakem. Mohli jsme klidně všechno prohrát a odjet – nikdo by se nedivil. Neočekávalo se od nás, že půjdeme do čtvrtfinále jako třeba od Slováků. Pro ně to pak bylo obrovské zklamání, pro nás něco úžasného.

Děkujeme za rozhovor. Ať se daří.