Nevzdám to! Chci zase chodit, hlásí bojovník Dominik Skořepa

Zní neuvěřitelně odhodlaně, o všem bez potíží mluví, žádná otázka mu není nepříjemná. Dominik Skořepa se v téměř desetiminutovém hovoru rozpovídal o tom, co se stalo, čím si právě prochází i jaké jsou jeho nejbližší cíle. „Pamatuju si všechno,“ přiznává, ale okamžitě a bez zaváhání dodává: „Ale snažím se na to nemyslet a prostě bojovat. Minulost je něco, co už nezměním. Budoucnost je ale na mně,“ říká.

Dominik Skořepa v dresu boleslavského dorostu.

Na čtvrtek 23. července trenéři mladoboleslavské juniorky vyhlásili první sraz týmu a s tím vlastně i první trénink na ledě. Pro sedmnáctiletého Dominika Skořepu, který loni nastupoval za dorost, to měl být začátek v nejstarší mládežnické kategorii, ke kterému bohužel nedošlo. Rodák z nedalekého Nymburku měl totiž po cestě na zimní stadion autonehodu. Jeho, jeho otce a mladšího bratra smetl kamion. Jistou ironií osudu se zraněným snažili pomoct i oba trenéři boleslavských juniorů Jan Křivohlávek a Boris Žabka, kteří jeli úplně náhodou těsně za sraženým vozem.

Nejhůř ze všech dopadl právě Dominik, který skončil s poraněnou páteří. „Momentálně jsem ochrnutý na nohy,“ přiznává bez obalu. „Nějaký čas to bylo špatné i s rukama, ale ty už se mi povedlo jakž takž rozhýbat,“ zmiňuje jeden ze svých prvních velkých úspěchů. Co se týče nohou, věří. „Nemůžu s nimi hýbat, ale dotyk cítím. Taky na trup jsem slabý, mám problém se posadit. Ale už jsem začal rehabilitovat a jsem přesvědčený o tom, že jednou to všechno zase půjde!“ hlásí odhodlaně.

Dominik je momentálně ve Fakultní nemocnici v Motole. „V polovině září bych se měl stěhovat do Kladrub, kde můžu být až šest měsíců s tím, že později by mě odtamtud mohli pouštět alespoň na víkendy domů,“ vyhlíží náplň nejbližších měsíců optimistickýma očima. „Čeká mě velká dřina, ale chci se rvát!“

Sedmnáctiletý bojovník nepřestává sledovat svůj tým a ten zase nepřestává sledovat jeho. „Pravidelně si volám s trenérem Křivohlávkem, jsem v obraze. On i Boris Žabka tu za mnou byli, přivezli mi nějaké dárky. Taky se za mnou pravidelně stavují spoluhráči a byl tu i sportovní manažer Martin Vejvoda,“ vypočítává Dominik s úsměvem.

Obrovskou podporou jsou pro něj i rodina a kamarádi. „Mám minimálně tři návštěvy denně. Všichni mi hrozně pomáhají a hlavně fandí. Strašně si toho vážím, bez tak skvělého okolí bych to jen těžko zvládal. I oni jsou pro mě obrovskou motivací,“ říká.

Držíme palce!