Jan Plachý: Začít koukat výš můžeme až později
Pane Plachý, v návaznosti na letošní sezonu bych se vás ze všeho nejdřív ještě ráda zeptala na tu loňskou. O ní se mluvilo trochu opatrněji, skromněji. Přeci jen Boleslav byla v roli nováčka. Jenže pak přišel úspěch v podobě čtvrtfinále…
Loňská sezona se vyvíjela dobře, vyhrávali jsme spoustu zápasů venku. Bohužel se nám úplně nedařilo vítězit doma, což byl takový handicap vůči našim fanouškům. Postupem toho ročníku se to pak minimálně na nějaký čas obrátilo. Někdy kolem Vánoc začala mužstvo oslabovat velká marodka a nevypadalo to úplně dobře, dostali jsme se na předposlední příčku tabulky a už se začínalo zase zdát, že budeme hrát play-out nebo možná i baráž. Ale podařilo se nám trošku doplnit kádr. Přišel brankář Martin Růžička, obránci Václav Kočí a Jan Holub a útočník Pavel Kašpařík, tedy všichni naprosto zkušení hráči, kteří nám v tuto chvíli dokázali pomoct. Najednou přišla neuvěřitelná série v poslední čtvrtině základní části, kdy jsme ze třinácti zápasů jich asi jedenáct vyhráli se ziskem tří bodů. Což je prostě neskutečná porce. Díky tomu jsme se dostali do předkola play-off, což pro nás byl opravdu obrovský úspěch, za který jsme byli nesmírně šťastní. No a co se dělo dál? Série s Plzní a nakonec i podle mě celkem suverénní postup výsledkem 3:1 na zápasy, to byla prostě jedna velká jízda. Splněný sen. I v následném čtvrtfinále s Třincem, ve které kdybychom byli jenom trochu odvážnější a neměli z něj takový respekt, se dal minimálně alespoň ještě jeden zápas určitě vyhrát. Stručně řečeno sezona skončila neskutečným úspěchem a pro mě to bylo obrovské zadostiučinění. Po jedenácti letech práce, kdy se buď já nebo firma AUFEER DESIGN okolo hokeje pohybujeme, bylo tohle přesně to, na co jsme čekali a o čem jsme vždycky snili.
Proč právě loni? Co bylo podle vás po všech těch letech jinak?
Ta skládačka prostě konečně zapadla do sebe. Snažili jsme se být trpěliví, do ničeho jsme úplně nezasahovali a nechali jsme trenéry dělat svoji práci. Máme zkušenou dvojici, dovolím si říct, že jednu z nejlepších v extralize. Nakonec to o té zkušenosti podle mě bylo i na ledě, kde jsme trochu vyztužili obranu, ve které se dělaly laciné chyby. Příchodem před chvílí zmíněných hráčů se ale vše zlepšilo a zapadlo do sebe. A všechno si to prostě sedlo i v kabině. Ze všech stran běželo, jaká je to dobrá parta. To je prostě v hokeji polovina úspěchu. Kdyby neměl zdravotní problémy Michal Broš, možná jsme z toho mohli vytěžit ještě o něco víc. Ale jak už jsem řekl, já jsem i tak velice šťastný. Jak to dopadlo, byla prostě paráda.
Jak moc se podle vás obměnil kádr a je tam předpoklad, že se dokáže navázat tam, kde se loni skončilo?
Všude se dočítám, že se moc neobměnil, ale já si myslím pravý opak. Podle mě je pět příchodů, což je čtvrtina mužstva, celkem hodně. Ale taky to vnímám tak, že co příchod, to posila. Jediné, co bude nesmírně těžké, bude nahradit Michala Broše. To byl mimořádný hráč, ještě z té zlaté generace, která teď postupně končí. Za něj bude určitě těžké najít zástupce, ačkoliv samozřejmě pevně věřím, že ne nereálné. Jsem rád, že se nám podařilo získat obránce Marka Trončinského a udržet Václava Kočího a Jana Holuba. Dále příchody Radima Hrušky a Tomáše Urbana – to jsou všechno zkušení hráči, kteří nejsou staří, jsou v tom v nejlepším hokejovém věku. Jsem optimista.
Co očekáváte od okolí? Bude Boleslav budit kýžený respekt a snad i trochu obavy?
Já doufám, že budeme v televizi, a vlastně všude v mediích, nazýváni už jenom Bruslařským klubem, a že už nikdo nebude naši zkratku zneužívat k nejrůznějším vtípkům o baráži. Navíc my opravdu hodně bruslíme. Naše mužstvo je tím typické, máme výborné bruslaře jako třeba Martina Látala, Tomáše Hyku nebo Dominika Pacovského a další, kteří jsou jedni z nejrychlejších hráčů v extralize. Náš styl je náročný, myslím, že to soupeřům úplně nesedí. Takže doufám, že třeba i tímhle budeme ten respekt budit.
O trenérech už jsme trochu mluvili, ještě bych se k nim ale na moment vrátila. Minimálně na zdejší dlouhodobé poměry je dvouletá smlouva trochu netradiční…
Když může Chomutov dát desetiletou, tak dva roky jsou prakticky o ničem, ne? (úsměv) Ne, vážně. Tohle pro nás byla priorita. Co si budeme povídat, Franta Výborný a Marian Jelínek jsou zkušení trenéři, kteří vědí, jak se chovat v krizových situacích a nepodléhají panice. Mají přehled. Opravdu klobouk dolů před jejich prací. Fanoušci určitě vědí a znají, co tady v minulosti probíhalo, a pro nás je určitě obrovská úleva, když nemusíme po desátém kole řešit, jestli budeme měnit trenéra a kde ho sehnat. Já to vidím tak, že tohle je takový náš základní stavební kámen.
Byl jste se podívat na nějakém přípravném zápase? Co na ně říkáte? Bylo jich deset z toho pět výher, na druhou stranu jen jedna výhra proti extraligovému týmu.
Tohle mě trochu straší – že to, co jsme hráli s extraligovými týmy, jsme víceméně prohráli. Ale abych navázal na první část vaší otázky, tak objektivně uznávám, že sám za sebe jsem toho tolik neviděl. Jel jsem se mrknout na zápas v Plzni a taky jsem byl na tom domácím s Ústím nad Labem. Zbytek mi buď nedovolovala práce, nebo jsem byl na dovolené. Berme to ale, jak to je – jako přípravu.
Jaké jsou cíle do sezony? Ať už pro její začátek nebo potom pokračování…
Pořád chceme jediné, náš cíl je stále stejný – klidná záchrana. Tedy nedostat se do problémů. Od toho musíme začít i letos, v tuhle chvíli prostě nemůžeme chtít víc. Pokud se dokážeme vyhnout nějakým krizovým situacím, můžeme stejně jako loni začít koukat výš. Ne dřív. Bylo by krásné dojít minimálně tam, kam loni, ale hlásit něco takového ještě před začátkem ligy, by nebylo úplně dobře.
Otázka širšího záběru: Klub přes léto udělal několik dalších kroků vpřed, že? Ať už třeba příchodem Martina Vejvody a žádostí o status akademie nebo třeba novinkami na stadionu…
Já to vidím tak, že práce v klubu se pořád tlačí dopředu a profesionalizuje se. Mluvit můžeme třeba o zásazích na stadionu, jakými jsou velká rekonstrukce kabin pro děti a mládež nebo vyvýšení plexiskel, s čímž samozřejmě souvisí bezpečnost našich fanoušků. Taky budeme instalovat velkoplošné obrazovky. Tohle všechno jsou kroky směrem vpřed, kterými klub dává najevo „jsem tady a chci být lepší“. Posun jsme udělali i v personálním složení, přišel Martin Vejvoda coby sportovní manažer mládeže. Je to renomované jméno, zkušený člověk s poznatky i ze zahraničí a s kontakty na švédskou hokejovou školu, který má rozhodně na to, aby mladoboleslavské hokejové mládežníky posunul společně se zdejšími trenéry dál. A jak jste sama řekla, jsme ve stádiu čekání udělení statusu akademie mládeže. Tohle všechno jsou věci, které tu nebyly, podle mě zásadní novinky, díky kterým jsme zas o kousek dál.
Nemáte obavu, že jako jakýsi krok zpět může působit odchod Radima Vrbaty?
Nemyslím si. A nejsem ani pro užití slova „odchod“. Radim se k tomu vyjádřil sám a podle mě výborně vystihl podstatu věci – když jsme hráli 1. ligu, tak víceméně majitelé nebyli k ničemu moc potřeba. Na 1. ligu jsme měli astronomický rozpočet, vyhrával se skoro každý zápas a nemělo se vlastně co řešit. Jen se čekalo na baráž, kde dvanáct zápasů rozhodlo o tom, jestli budete nebo nebudete mít úspěch. Extraliga je o něčem jiném. Tady se situace každý den tak trochu přelévá. Pokud prohrajete tři zápasy v řadě, už se to komplikuje a je potřeba věci řešit. Radim každý druhý den hraje v zámoří zápas, do toho má ještě tréninky a různé přelety. Krom toho když je podíl v klubu rozdělen na třetiny, tak je potom těžší ho řídit. Proto si myslíme, já i Radim, že to bylo racionální řešení. Navíc tím, že jsem si jeho podíl koupil já, se toho vlastně moc nemění. A já taky navíc počítám s tím, že až Radim skončí, tak si opět sedneme ke stolu a na tohle téma se pobavíme. Jak už jsem řekl, není vůbec nutné mluvit o nějakém odchodu. Radim i nadále klubu pomáhá, teď v létě třeba v bance zařizoval finanční záruku, kterou klub musí doložit na svaz. Dělal to v minulosti a zařizuje to i teď, kdy už není majitel. I tohle je jasný znak toho, že je s klubem pořád spojen, a že i když není momentálně nikde napsaný, tak se i nadále o vše zajímá a má to tu rád.
Je jeho odchod pro vás osobně nějakou změnou? Přináší vám to třeba víc práce?
Pro mě to více práce určitě není. Nebudeme si nic nalhávat, nejvíc práce odvede generální manažer Jan Tůma a skvělá parta lidí kolem něj, která se o klub stará na denní bázi. Moje část díla je spíše taková majitelská, podporovat klub ekonomicky, shánět kontakty na silné firmy a někdy, pokud je úplně nejhůř, tak přijdu a pak buď podpořím dobrým slovem, anebo naopak někomu vynadám. Rozhodně tedy čím méně budu mít práce a čím více se bude klub řídit sám a bude mít úspěch, o to bude vše lepší.
Někdy se objeví i jiné starosti, možná ještě větší a důležitější. Mluvím teď o Dominiku Skořepovi, juniorovi, který měl cestou na trénink autonehodu, po níž je momentálně upoutaný na invalidní vozík. A klub se mu rozhodl pomoct…
Byl za mnou bankéř a podepisovali jsme smlouvu na speciální nadační konto, které nese jeho jméno. Hráči A týmu udělali sbírku a samozřejmě jsme také přispěli i my z vedení klubu. Všechny peníze, které jsme vybrali, putovaly na zmíněný účet, přičemž přidat se mohou i naši fanoušci a vůbec široká veřejnost. Dále také plánujeme na podzim pozvat nějaký pražský divadelní soubor do mladoboleslavského divadla s tím, že bychom chtěli pozvat i Dominika a jeho rodinu, a před představením mu předat nějaký obnos, který se vybere, nebo věci, které bude potřebovat. Ovšem to teď možná maličko předbíhám, samozřejmě bude záležet na tom, v jakém bude zdravotním stavu. Víme, že jsou to všechno jen materiální věci, a že ten opravdový boj se odehrává jinde a jinak, ale Dominik je jedním z nás a my pro něj chceme udělat všechno, co bude v našich silách.
Děkujeme za rozhovor.
