Lukáš Pabiška: Největší odměna? Fanoušci, kteří se baví a užívají si to

Lukáši, velká gratulace k postupu do semifinále. Jaké jsou bezprostřední pocity a nálada v kabině?

Je to super. Od začátku sezony jsme si za tím šli a už před play-off jsme si řekli, že zkusíme udělat ten další krůček. Ten se nám povedl a já doufám, že jsme ještě neskončili.

Pokud vím, tak se před sezonou mluvilo o tom, že tím hlavním cílem by bylo zopakovat to, co loni, to znamená dostat se do předkola…

To ano, ale my jsme se nechtěli nechat uspokojit tím, že postoupíme přímo do čtvrtfinále a chtěli jsme makat dál. Řekli jsme si v kabině, že týmovým výkonem máme na to, aby se povedlo udělat ten další krůček. Za tu dobu, co tu jsem, udělal klub velkou práci a já smekám. Je to něco neuvěřitelného.

Když se ohlédnete zpátky za těmi šesti zápasy, jaké byly?

Vždycky mi přišlo, že to bylo o prvním nebo o druhém gólu. Jeden ho dá a ten druhý se musí tlačit a najednou to nejde, jsou tam nějaké přesilovky a tak dále. Celá ta série byla nahoru-dolů. My jsme si ale před šestým zápasem řekli, že půjdeme jako tým a chceme předvést týmový výkon a bylo nám jedno, jestli dá gól jeden nebo druhý. Úspěch dělá tým jako celek a my jsme si za tím šli hned od začátku. Hráli jsme přesně to, co zdobí tým celou sezonu, hráli jsme týmově. Musím před kluky smeknout, je to neuvěřitelný…

V pátém úterním utkání v Hradci to ale z vaší strany nebyl úplně sebejistý výkon. Čím to?

Tam to bylo takové nervózní. Na jednu stranu se mohla ukončit série, ale Hradec chtěl doma vyhrát. Myslím si, že ten začátek byl z obou stran strašně opatrný, bylo to takové oťukávání, když nikdo neví, co se bude dít. Celá první třetina byla nahazování na jednu na druhou stranu a pak dali góly a my jsme se museli tlačit. Najednou to bylo 4:1, my tam udělali chybu a ten zápas už byl rozhodnutý.

V šestém duelu jste měli dostatečný náskok, po druhé třetině to bylo 4:0 pro vás, ale v sérii už jste jednou o takový náskok přišli a pak rozhodovaly až nájezdy. V čem to tedy nyní bylo jiné?

Chtěli jsme se z toho zápasu poučit. Jak říkáte, bylo to 3:0 a my jsme pak začali být lehkovážní, hnali jsme se do útoku, chtěli jsme dát góly, čtyři pět šest, ale to se nedá. Musí tam být mezihra, kdy soupeře nesmíte nechat nadechnout, on pak dá jeden gól, druhý a ten tým, který vedl, znervózní. Nakonec to bylo 3:3, resp. 4:4, a zaplaťpánbůh jsme to na penalty vyhráli.

Ano, a v nájezdech, stejně jako v tom posledním čtvrtfinále vás podržel David Rittich. Má i on lví podíl na vašem úspěchu v celé sérii?

David nás držel celou sérii, a vím, že by se to asi nemělo, ale řval jsem pak na střídačce, ať tomu Ríťovi pomůžeme a prostě ať hrajeme tak, abychom nedostali gól. Zkrátka mi to uteklo z pusy. Nabádal jsem kluky, ať nejsme lehkovážní, ať mu pomůžeme, ať vyklekáváme ty střely a hrajeme pro něj. Jsem rád, že se to povedlo a samozřejmě mu patří velký dík za celou tu sérii. Chytal výborně a držel nás.

Čeká vás teď pár dní regenerace, budete odpočívat, ale všichni už teď dobře víme, že vás v semifinále čeká suverén ligy – Liberec.

Já bych se nedíval na soupeře, díval bych se především na nás. Myslím si, že musíme být pokorní a hrát jako tým a pak to nějak dopadne. Chtěl bych, abychom v té sérii hráli týmově, stejně jako ten poslední zápas s Hradcem. Bylo jedno, kdo dá gól, všichni jsme makali, jeden za druhého. Jeden šel napadat, druhý ho podpořil. Jeden ztratil puk, druhý se hned vrátil. Měli bychom hrát takhle i dál a... pár teček. (úsměv)

S Libercem to bude ve své podstatě i derby, možná ještě o něco větší než obvyklé zápasy v sezoně. Bude vypjatá atmosféra jak u nich tak i tady. Jak se na to těšíte vy osobně?

No, já už jsem několikrát říkal, že už jsem boleslavskej. Už jsem tu sedm nebo osm let a pro mě je tady ten tým domácí a já jsem strašně rád, že za ty roky... (odmlčí se) Mám úplně husinu... Co se tady vybudovalo, jak se spadlo, pak se postoupilo a celý ten klub nás podporoval. Mám opravdu husinu z toho, že se povedlo něco takového, jako je postup do semifinále. To je za tu práci největší dárek.

Ve čtvrtfinále vás třikrát dopředu hnala vyprodaná hala. Jaký je to pocit?

Já bych se ještě rád vrátil zpátky do minulosti, pokud můžu.

Samozřejmě.

Když jsme spadli do první ligy, ti lidi nás neopustili, ba naopak. Na první ligu mnohdy chodilo víc lidí než během extraligy. Alespoň já jsem to tak vnímal. Patří jim obrovské dík, podporují nás vždy celý rok i v první lize: Pak se postoupilo a počet fanoušků se pořád navyšoval. Když vjedete na led a vidíte ty lidi, jak si to užívají a fandí, tak to je prostě něco neuvěřitelného a já jim chci strašně poděkovat, že při nás zůstali stát a pořád nám fandí i třeba v období, kdy se až tolik nedaří. Chci jim za to opravdu poděkovat a doufám, že si to užijí a budou dál s námi.

Napadá mě, že vzhledem k nadcházejícímu semifinálovému derby se sem fanoušci snad ani nemůžou vejít. Snad kdyby mohla být hala nafukovací, bylo by to lepší.

To si zase nemyslím. Multifunkční haly mají sice něco do sebe, je tam určitý komfort, ale tady je to domácí, lidi jsou za plexiskly a fandí, bouchají při každém střetu, jsou strašně blízko. Je to vyloženě domácí a pro nás hráče, nebo alespoň pro mě lepší, jsou více vtažení do hry, víc nám pomáhají a já jsem rád, že máme takovýhle zimáček a domácí atmosféru... (zarazí se) No, domácí... Já měl strach, že to spadne! (smích)

Je to extraligový unikát, že se tu může stát za plexi. Všude jinde už to mají upravené jinak.

Proto to říkám. Tady ty lidi stojí ve třech řadách, za sebou, tlačí se a je to prostě super. Multifunkční haly jsou hezký, zázemí a vše okolo je parádní, ale tam je kapacita třeba 7000 fanoušků a když přijdou třeba jen 3000, tak to vypadá, že se hraje přátelák.

Děkujeme za rozhovor.