Nejsou vidět, ale bez nich by to nešlo: fotograf Jan Pavlíček

14. 7. 2016

Autor: Vojtěch Balon

M l. B o l. – V našem letním seriálu už jsme vám stihli představit statistika Václava Nocara, videorozhodčího Lukáše Horáka a režiséra obrazovek Martina Wolfa. Dnes je na řadě dlouholetý fotograf Bruslařského klubu Jan Pavlíček, jehož fotografování pohltilo už v 15 letech a jenž se svým pracovním nástrojem oběhl celý zimní stadion od ledu až po střechu. Doslova.

Jak jste se na pozici klubového fotografa dostal?

V roce 2009 jsem začal fotit hokejové zápasy v Boleslavi, nejdříve jsem fotil mezi diváky, což bylo dost obtížné, poté jsem si zajistil akreditaci a fotil mezi střídačkami. Tenkrát jsem publikoval fotky pouze na mých osobních stránkách, ale všimli si mě lidé z vedení Bruslařského klubu, kteří mě oslovili, zda bych nechtěl pracovat jako oficiální fotograf klubu. Tuto nabídku jsem samozřejmě nemohl odmítnout. Tato sezóna bude pro mě osmá a za tu dobu jsem vynechal jen minimum domácích zápasů, řekl bych, že se dají spočítat na prstech jedné ruky.

Fotíte jen pro BK Mladá Boleslav, nebo je vaše pole působnosti širší?

Moje pole působnosti je celkem široké, nicméně téměř vždy se jedná o sportovní fotografování. Blízkou a dlouhodobou spolupráci mám s Boleslavským deníkem, kde pravidelně publikuji fotky ze sportovních událostí. Fotím i další oddíl Bruslařského klubu a to krasobruslení. Dále fotografuji golfové turnaje, rally, florbalové zápasy, futsal či házenou.

Jaké vlastně byly vaše první krůčky s fotoaparátem?

K fotografování jsem se dostal v 15 letech. Vždy jsem si chtěl ze sportovních akcí odnést nějakou vzpomínku, a tak jsem popadl fotoaparát a začal fotit. Fotografování se nedá dělat bez toho, aniž by vás to bavilo. Mě doslova pohltilo, a tak jsem se chtěl neustále zlepšovat a posouvat dopředu. Neměl jsem žádného „učitele“, takže jsem se musel všechno naučit sám.

Během hokejových zápasů fotíte ze spousty míst po celém stadionu, jak náročné je všechno „oběhat“?

Záleží na tom, kolik mám zadaných úkolů od vedení. Málokdy v sezóně se stane, že se můžu vyloženě soustředit na samotný zápas, ve většině utkání mám totiž spoustu dalších úkolů. Jedná se převážně o fotografování pro reklamní partnery, několikrát za rok musím za jeden zápas vyfotit kompletně všechny reklamy, které se nachází u nás na stadionu, což je opravdová „lítačka“. Při těchto zápasech stíhám odfotit zápasové fotky pouze při třetí třetině.

Pořádná honička byla před dvěma roky, když jsem si vymyslel, že bych chtěl umístit pod střechu haly fotoaparát, který by mířil na branku. Hodinu před zápasem jsem tak musel vyšplhat žebříkem pod střechu a nastavit fotoaparát. Dodnes si pamatuji ty zvídavé pohledy diváků Bohužel díky úpravám na stadionu už toto není možné, což mě celkem mrzí, protože se fotky z takového pohledu u nás příliš neobjevují.

Vaše práce nekončí se závěrečnou sirénou, kromě nahrávání fotografií na internet od loňské sezóny také točíte videorozhovory s hráči. Dá hodně práce takové video sestříhat do finální podoby?

K rozhovorům mám připravenou grafiku a intro, následný střih videa tudíž nedá tolik práce. Je to však souboj s časem. Ihned po zápase totiž běžím odeslat fotografie do novin, poté musím nahrát fotogalerii na klubový web a na facebook. Tato akce musí být nanejvýš do hodiny od uplynulého zápasu, jinak přicházíme o zhlédnutí a o „lajky“. Poté až přichází na řadu video, které nahrávám na Facebook a YouTube. Jiné je to v případě videí z tréninku, různých akcí či záběrů z GoPro kamery. Tam je střih a úprava videa zdlouhavá a náročná. Právě zmíněnou GoPro kameru bych chtěl více využít v nové sezóně. Při prvním tréninku na ledě jsem jí umístil přímo na helmu Radana Lence a vznikly z toho celkem zajímavé záběry. Věřím, že se mi podaří zrealizovat nějaké nápady, a že ukážeme fanouškům další netradiční pohledy.

Jako fotograf máte k hráčům a ke střídačce hodně blízko, zpozoroval jste za tu dobu nějaké zajímavosti, které oči běžného diváka nezpozorují?

V každém zápase je několik zajímavých okamžiků, kterých se běžných divák ani nemůže všimnout. Ať už to jsou hádky mezi střídačkami nebo řev rozzuřených trenérů. Jeden úsměvný okamžik mi utkvěl v paměti. Běželo 51. kolo ročníku 2014/2015 a my jsme přivítali Vítkovice. Po šedesáti minutách byl stav 1:1 a trenér František Výborný se na střídačce ptal, jak dopadl zápas Karlovy Vary – Liberec (Vary zvítězily a zaručily nám postup do předkola). Masér Martin Tondr si z trenéra vystřelil a nahlásil opačný výsledek, následně se však opravil, načež kouč začal rozhazovat rukama a ze srandy Martinovi vyčinil. Následně však propuklo na střídačce obrovské nadšení z historického postupu do předkola play off.

Z letošní sezóny bych vypíchl moment ne ze střídačky, ale z kabiny Bruslařů. Po šestém zápase čtvrtfinálové bitvy s Hradcem jsem zamířil do kabiny s fotoaparátem a kamerou, takže jsem na vlastní kůži zažil vítězný pokřik, euforií a emoce po postupu do semifinále.

Dokážete si zápasy stále užít, nebo se po celou dobu soustředíte jen na fotografování?

Bohužel zápasy si užít nedokážu, protože většinu akce vidím přes hledáček. Z hokeje toho opravdu moc nevidím, takže si musím pouštět záznamy či sestřihy. Užiju si spíše druhý den – když ráno vstanete, vezmete do ruky noviny a na titulní stránce vidíte vaší fotku, tak je to pocit k nezaplacení. Pokud se ohlédnu a vidím, že mé snímky viděly tisíce lidí, tak mě to neuvěřitelně naplňuje a žene dál. To je to, co na mé práci miluju.

Děkujeme za rozhovor!