Radim Vrbata: Chtěl jsem skončit v Boleslavi. Tělo i hlava ale byly proti

Jak byste zhodnotil svou poslední sezonu v NHL?

Nebyla dobrá. I přes to, že začátek mi celkem vyšel. Prvních deset nebo patnáct zápasů jsem si držel průměr skoro bod na zápas. Pak ale přišly nějaké zdravotní problémy, dva týdny jsem byl mimo kvůli otřesu mozku, kolem Vánoc to byly další dva týdny kvůli nějakému viru. To všechno mi samozřejmě moc nepomohlo, ale na druhou stranu to nevidím jako ten hlavní důvod. Od začátku bylo jasné, že tým bude stát na mladých hráčích, a že moje role bude jiná, než bývala poslední roky – ať už ve Phoenixu nebo Vancouveru. Což je pochopitelné, ve 36 letech si už člověk nemůže moc vybírat. A upřímně musím říct, že je to tak správné. Takže když jsem pak vypadl kvůli zmiňovanému zranění a nemoci ze sestavy a začali hrát mladší hráči povolaní z farmy, bral jsem to jako správné rozhodnutí trenérů. Mimochodem hráli výborně, takže jsem to rozhodnutí i sám podporoval. Moc dobře si pamatuju, jak jsem ve dvaceti sám takhle tlačil na starší hráče a posílal je do „důchodu“.

Radim Vrbata za svou kariéru prošel sedmi kluby NHL. Nejvíce si ho dost možná budete pamatovat v dresu Coyotes, kde zažil své nejúspěšnější roky.

Co všechno předcházelo vašemu finálnímu rozhodnutí? Jak dlouho jste na něm pracoval?

To rozhodnutí jsme udělali jako rodina už před sezonou a je to kombinace více věcí. Už jsme o tom všem diskutovali poslední dva tři roky, ale tentokrát šlo o definitivní věc.
Co se týče samotného hokeje, tak ta poslední sezona jasně ukázala, kam dnešní hokej spěje. Každý tým staví na mladých hráčích, na rychlosti. Celkově se hraje trošku jiný hokej, než ve kterém bych mohl být dál přínosem. To se prostě člověk musí podívat do zrcadla a sebekriticky si to přiznat. Další věc, která s tím samozřejmě souvisí, je, že po 17 letech v profesionálním hokeji je tělo už nějakým způsobem opotřebované. Člověk každé ráno cítí všechna větší i menší zranění, která za kariéru měl. Regenerace trvá mnohem déle než dřív, takže o to těžší je držet krok s tím hladovým mládím, které do NHL přichází.
A když pominu ty čistě hokejové důvody? Nejstarší syn Kryštof půjde v září už do 4. třídy a je důležité, aby kvůli češtině začal chodit do české školy. Celkově jsme jako rodina cítili, že je potřeba usadit se už na jednom místě. Za poslední tři roky jsme byli ve Vancouveru, Phoenixu a Floridě. Toho cestování, zařizování a zvykání si na nových místech jsme už měli dost.

Co na vaše rozhodnutí říká rodina?

Manželka je asi ráda – kvůli všem těm důvodům, o kterých jsem teď mluvil. I když uvidíme na podzim, jak se bude tvářit na to, že mě má doma každý den. (úsměv) Co se týče dětí, tak nejvíc to vnímá samozřejmě Kryštof, ten by byl asi rád, kdybych ještě hrál, ale na druhou stranu se těší do Čech. Takže je spokojený. Oliverovi jsou čtyři roky, Vincentovi budou dva, takže ti z toho ještě nemají moc rozum, ale myslím, že ocení, až budu víc doma.

Co cítíte, když se podíváte zpátky na svou kariéru?

Těžká otázka. Protože i přesto, že jsem se na konec kariéry víceméně celou sezonu připravoval a dokonce už i uplynula nějaká doba od posledního zápasu, tak se mi pořád honí hlavou různé věci a srovnávám si myšlenky.
Vždycky jsem sám sebe nerad hodnotil a povedené sezony nebo nějaké dílčí úspěchy jsem spíš zlehčoval. Nerad jsem se vychloubal, ale teď, když už je po všem, asi můžu s klidem říct, že mám být na co pyšný a každému bych takovou kariéru přál.

Na svůj rodný klub nezapomínal ani v časech NHL. Nastoupil za něj dvakrát, ve výluce NHL v sezoně 2012/2013, předtím v dobrovolném oddychu v Čechách v ročníku 2008/2009. V rámci záchrany klubu v extralize se nechal vyměnit do Liberce. Bruslařský klub za něj tehdy získal tři hráče.

Co bude patřit mezi nejsilnější zážitky? O čem budete takříkajíc vyprávět vnoučatům?

Jak říkám, myšlenek teď mám plnou hlavu. Naskakují mi vzpomínky a zážitky vlastně z celého hokejového života – začátky v Boleslavi, zlatý juniorský šampionát, všechny ta seniorská mistrovství světa, draft, první kemp v Coloradu, první zápas, gól v NHL, výborné sezony ve Phoenixu, první sezona ve Vancouveru s bratry Sedinovými, play-off s Phoenixem. A tak dále…
Ale hlavně si vážím a budu vzpomínat na lidi, které jsem za ty roky potkal. Spoluhráče, kustody, lidi kolem týmu. Tím, že jsem prošel více kluby, jsem měl možnost potkat velkou řadu lidí. Ty vztahy, přátelství, kontakty a zkušenosti – to všechno nakonec bude to nejcennější, co člověk mohl získat. Když tak o tom všem takhle přemýšlím… Nejsilnější zážitky jsem možná prožíval právě letos po tom posledním zápase nebo loni po odehrání 1000. zápasu v NHL, kdy mi chodily SMSky a volali mi nejrůznější lidé s gratulacemi. To si člověk teprve uvědomí, co vlastně dokázal, donutí ho to o všem opravdu přemýšlet víc do hloubky. Byl jsem u toho dost dojatý.

Nezvažoval jste, že byste si ještě rok nebo dva zahrál v Čechách?

Vždycky jsem si myslel, že kariéru ukončím v Mladé Boleslavi. Ale je potřeba říct, že jsem si tehdy nemyslel, že v NHL vydržím takhle dlouho. S NHL jsem počítal maximálně do třiatřiceti – když to dobře půjde. Potom jsem si chtěl ještě zahrát pár sezon doma, ale bohužel (nebo spíš bohudík) jsem na té nejvyšší úrovni vydržel o pár let déle.
Myslím, že herně bych ještě rok nebo dva v Čechách hrát mohl, ale vedle té opotřebovanosti těla vím, že bych těžko nacházel sílu a motivaci se na sezonu v létě připravit. A bez toho to nejde, extraliga má svoji úroveň a nelze ji hrát jen na jméno.

Nebude dlouhodobé žití v Čechách po tolika letech trochu šok? Bude vám zámoří – řekněme – po lidské stránce nějak chybět?

Určitě to změna bude a je to asi i další důvod, proč jsem se rozhodl v Čechách už nehrát. Pro mě osobně to bude návrat do Čech po 20 letech, vzhledem k tomu, že jsem odcházel v 17 letech do juniorky v Kanadě. Takže počítám, že nějaký čas to zabere, než si člověk zvykne.
Ale hlavně jde spíš o děti. Jak jsem říkal, nejstarší syn půjde poprvé do české školy, bude hrát hokej za 4. třídu, takže jemu – a vlastně všem třem – se budeme snažit ten přesun a sžití se s novým prostředím co nejvíc ulehčit.

Čtyři roky byl Vrbata také spolumajitelem BK Mladá Boleslav. Práce ho dle jeho slov naplňovala, ukázala se ale být neslučitelnou s fungováním v NHL.

Co máte v plánu po svém návratu dělat?

Každému, kdo se ptá, říkám, že první rok určitě nic, a že se na to strašně těším. Ale ono je to samozřejmě myšleno s nadsázkou, protože těch věcí bude hlavně v prvních měsících hodně. A krom toho – se třemi malými dětmi se snad ani nudit nejde. (úsměv) Ale přiznávám – po všech těch letech budu moct dělat a užívat si věci, na které nebyl prostor a čas.

Co vy a BK Mladá Boleslav? Když jste před lety prodával svůj podíl, naznačoval jste, že by to nemuselo být napořád…?

Nějakou představu mám, s Honzou Plachým jsme v pravidelném kontaktu. Ale pro příští sezonu platí, že mimo trénování 4. třídy s Vaškem Pletkou v žádné oficiální roli nebudu.

Co vaši synové? Jak to vypadá u nich s hokejem? Uvidíme ještě někdy „Vrbatu“ v NHL?

Jak už jsem říkal, Kryštof se po prázdninách zapojí do kolektivu 4. třídy, začínal bruslit ve Vancouveru, loni hrál za Jr. Coyotes ve Phoenixu, letos trénoval v hokejové akademii na Floridě, kterou vedou bývalí hráči NHL Olli Jokinen, Radek Dvořák a Tomáš Vokoun, tak uvidíme, jak na tom bude v porovnání s kluky v Boleslavi. Ale zatím je to a mělo by to být hlavně o zábavě a radosti. Bez nějakého zbytečného tlaku. I to bude něco, o co se budu u 4. třídy snažit.
Co se týče Olivera a Vincenta, tak Oliver teď začíná pomalu bruslit, hodně ho to baví, ale nejsem si úplně jistý, jestli na hokej bude mít buňky. Ty spíš vidím u Vincenta, ten je podobný typ jako Kryštof, rozumí si už i s hokejkou. Uvidíme. U všech třech je vlastně hrozně brzy dělat nějaké předpovědi.

Děkujeme za rozhovor.