I proto, že jsem Boleslavák, jsem neváhal, říká Petr Haken. Uplynulé tři měsíce mu hodně daly

Pane Hakene, jak hodnotíte sezonu juniorky? Třeba i s ohledem na nějaké plány a očekávání před jejím začátkem?

Před sezonou jsme měli jasný cíl – zachránit soutěž pro další ročníky. Myslím si, že se toho hráči zhostili velice dobře, a že konečné třetí místo po základní části bylo až nad očekávání. Na druhou stranu si to kluci za všechnu tu práci zasloužili. Co se týče závěru sezony – byli jsme rádi, že jsme po dlouhé době mohli hrát play off. Do semifinále jsme bohužel nepostoupili, celý ročník jsme zakončili na pátém místě, což je z celkového úhlu pohledu úspěch. Mrzí mě na tom nejvíc asi to, že si kluci mohli zahrát ještě minimálně čtyři velmi těžká utkání proti silnému soupeři. Jinak je to suma sumárum opravdu velký úspěch.

Dá se tedy říct, že vás základní část vlastně až tak trochu překvapila? Že jste až takhle dobré umístění nečekali? A čím konkrétně to bylo?

Mě hráči téhle věkové kategorie překvapují každý den. Možná někdy i já je. (smích) Překvapení… Základem všeho bylo, jak jsme začali. Díky tomu jsme mohli být trošku v klidu a věnovat se věcem jak v tréninku na ledě, tak věcem mimo led jako jsou třeba fyzická příprava nebo taktika a připravenost hráčů dál do jejich kariéry. Neměli jsme výpadky, prohráli jsme dva, maximálně tři zápasy za sebou, jinak jsme byli schopní udělat šňůru výher. To nás drželo pořád v horních patrech tabulky. Šli jsme postupně. Šli jsme zápas od zápasu, měsíc po měsíci. Plnili jsme si krátkodobé cíle až jsme došli k celkovému pátému místu, což je, znovu opakuji, obrovský úspěch.

Co parta v kabině? A co případně nějaké individuality, které byste jako trenér rád vyzdvihl?

Výsledek byl určitě podpořen brankářským výkonem, Marek Stuchlík předvedl skvělou výkonnost a řekl bych, že se zápas od zápasu zlepšoval. Během sezony udělal obrovský progres a já v něm vidím velký potenciál do budoucna. To byl určitě stěžejní hráč celého týmu. Jinak musím pochválit všechny hráče, protože se s nimi pracovalo velmi dobře. Byli vnímaví, chtěli, správně reagovali. Jinak samozřejmě musím vyzdvihnout i ty, kteří se už podívali i výš, a kteří nastoupili za A tým, protože to je samozřejmě jeden z našich hlavních úkolů – podpořit a pomoct některým hráčům do dospělého hokeje. Ať už to byl Honza Závora, Dominik Vacík v první lize, Sebastian Jasečko, Michal Simon, Honza Půček… Budu jenom rád, pokud na ně v příští sezoně navážou mladší ročníky. Jinak bych se ale nějakému vypichování někoho konkrétního vyhnul. Třeba při pohledu na individuální statistiky a kanadské bodování jsme neměli nikoho, kdo by nějak výrazněji zasáhl do bodování celé soutěže. Drželi jsme se jako tým, fungovali jsme jako tým. Dostávali jsme málo branek, na druhou stranu jsme nikdy nikoho gólově nerozložili. Myslím, že to jen potvrzuje, jaký styl jsme hráli a jaké hráče jsme v týmu měli.

Pro kolik hráčů představoval letošní ročník takříkajíc konečnou a jaké mají vyhlídky dál?

Končí ročník 2002. Už v průběhu sezony jsme některé hráče posouvali do druhé ligy, aby okusili dospělý hokej. Teď samozřejmě jako klub máme snahu najít jim angažmá tak, aby mohli pokračovat v seniorském hokeji. Některé hráče máme pod smlouvou, takže ti se budou prát o místo v A týmu, popřípadě v první lize. Věřím, že jim v tom budeme nápomocni. Ročníky 2003 a 2004 nám doplní 2005 z dorostu a budeme v tom koloběhu pokračovat dál.

Ještě přeci jen jedno ohlédnutí k juniorskému play off – Boleslavští vypadli v rozhodujícím čtvrtfinálovém zápase s Třincem. Co nakonec rozhodlo o postupu Ocelářů?

Myslím, že jsme měli zvládnout ten druhý domácí zápas, kdy jsme byli lepší, tlačili jsme se do branky, ale bohužel jsme nedávali góly. Druhý a pátý zápas si byly hodně podobné, Třinec nás vždycky z brejku potrestal, byl hodně produktivní. Bohužel jsme si nepomohli v přesilových hrách. To byly asi ty největší důvody, proč jsme sérii prohráli. Na druhou stranu musím říct, že do Třince jsme jeli za stavu 1:1 na zápasy a odehráli jsme tam extrémně těžké utkání. To dospělo přes prodloužení až do nájezdů poté, co jsme prohrávali o tři góly. Za tenhle výkon musím tým opravdu pochválit. O to víc mě mrzelo, že jsme to páté utkání nezvládli.

Nechtěl byste nějak ocenit práci svých kolegů na juniorské střídačce? Protože vám se to v lednu trochu zamotalo, k čemuž se dostaneme za chvíli…

Chci jim poděkovat. Ať už svým asistentům Láďovi Kolnerovi a Martinu Škaloudovi, tak i Vaškovi Pletkovi, který nám vypomáhal od dorostu, a který občas musel odkoučovat zápas, když jsem já nemohl být na střídačce. Aniž bych chtěl nějak znevažovat to všechno, co udělali, tak zaplaťpánbůh to bylo trochu snazší v tom, že jsme měli opravdu dobrý základ a nadstavba pro nás už byla jen něco navíc. Každopádně jim ale ještě jednou děkuji, protože tým skvěle fungoval a byl připraven i pak do závěru sezony.

Tím se dostáváme ke druhé části našeho rozhovoru – po konci Pavla Patery jste se počínaje únorem posunul na pozici druhého trenéra A týmu, tedy do dvojice s Radimem Rulíkem. Jaké bylo to rozhodování?

To si pamatuju naprosto přesně. Pamatuju si, že prakticky nebyl prostor se rozhodovat. (úsměv) Přijel jsem s juniorkou z Karlových Varů a z tohohle autobusu de facto přeskočil do autobusu do Pardubic, kde áčko odehrálo parádní zápas (Bruslaři zvítězili 4:0, pozn. red.). Tehdy jsem si říkal, jak to bude skvělé. Pak se to teda poněkud přibrzdilo… (zamyslí se) Rozhodování? Takhle jsem to asi nebral. Bral jsem to tak, že jsem tady v klubu, že jsem Boleslavák, že je to velká příležitost, a že musím být připraven na jakoukoliv pozici a pomoct situaci řešit.

Dá se nějak zjednodušeně říct, v čem byl největší rozdíl? Junioři versus A tým. V čem jste musel nejvíc „vyvažovat“? Nebo tam těch rozdílů až tolik není?

Pro mě je vždycky důležité hráče poznat. To tak docela nejde za nějakých 14 dní, pro mě je minimum řekněme měsíc. Je to o poznání se navzájem, to znamená nejen já je, ale taky oni mě. A samozřejmě nejde jen o to, že tam je někdo, kdo vypadá jinak, ale taky jinak funguje. Jinak nějaké rozdíly… Já už jednu zkušenost s dospělým hokejem mám (2016-2018, Kometa Brno, pozn. red.), takže úplně do neznáma jsem nešel. Navíc tady v Boleslavi je poměrně mladý tým a faktem je, že jestli jednáte s osmnáctiletým nebo třiadvacetiletým hráčem – v tom žádný diametrální rozdíl není. Spíš šlo o určitou taktickou vyzrálost hráčů, i já sám jsem v tomhle ohledu dost nasával informace, které bych z tribuny nikdy nevykoukal.

Dokážete říct, k čemu z toho máte blíž?

Baví mě práce s mládeží. Asi bych ani nerozlišoval, jestli jde o kluka, kterému je čtrnáct nebo třeba devatenáct. Mladí hráči jsou pro mě zajímaví, specifičtí. V tomhle období se utváří osobnost toho kluka, respektive hráče. Pokud se mi ho, samozřejmě ve spolupráci s kolegy, podaří dobře nastavit a připravit, tak jeho úspěch je pak tou největší odměnou. Dospívajícím hráčům se věnuji už nějakých 20 let a myslím, že pro malé děti už bych asi dobrý trenér nebyl. (úsměv) Na druhou stranu člověk by před sebou měl mít vždycky nějakou výzvu a motivaci a dospělý hokej asi nějakým způsobem vnímám jako další krok.

Co vám osobně ty tři měsíce v kabině a na střídačce A týmu daly?

Po delší době jsem ve velkém množství dostával informace od zkušenějšího kolegy, čímž chci poděkovat Radimovi Rulíkovi, protože pro mě představoval obrovskou studnici informací. Tohle potřebuje každý trenér, který se chce někam posunout a zlepšit – vědomí, že se musí učit. Takže tohle beru jako velkou školu. A samozřejmě i ta komunikace s hráči, o které jsme už mluvili, mi něco dala. Celé to vnímám velmi pozitivně. Ty tři měsíce mi přinesly spoustu informací, ke kterým bych se jinak těžko dostával.

Je možné, že vám ty tři měsíce i něco vzaly?

Určitě klid. (smích) Ne, vážně, musím poděkovat rodině za to, že mě takříkajíc nechávali být a žít pouze na zimáku. Protože najednou toho bylo hrozně moc a já nechtěl šidit ani jednu kategorii. Takže musím poděkovat manželce a svým holčičkám, že byly trpělivé. Slibuji, že teď už si tatínka trochu víc užijí.

Z vašich slov chápu, že z dlouhodobého hlediska je tahle kombinace nerealizovatelná?

Ne, to určitě není. Nemyslím si, že by to bylo pro kohokoliv smysluplné. Tu práci je potřeba rozdělit a naprosto každý člověk potřebuje taky trochu regenerovat a mít čistou hlavu. Od začátku ledna jsem na střídačkách absolvoval dohromady 52 zápasů, a to se prostě dlouhodobě nedá. Časem by takový trenér nebyl vůbec k ničemu.

Určitě mi to nedá, a ještě se vás zeptám coby trenéra na hodnocení finiše sezony A týmu. Do jaké míry bylo semifinále překvapením pro vás?

Já jsem od začátku věřil, že se dá hrát s každým. Ve většině případů jsem pracoval s hráči, kteří byli nuceni prokázat kvalitu proti lepším a silnějším týmům, takže věřím, že hrát se dá s každým. Myslím, že ti hráči si to nakonec zasloužili, protože si za tím celou dobu šli a v play off opravdu dokázali přehodit na jiný rytmus a jiný styl. Navíc na nich bylo vidět, že fungují jako jeden tým. A ještě jeden aspekt jsme měli – dokázali jsme využít všech možností, které jsme měli, abychom tabulkově lépe postaveného soupeře překvapili. Myslím, že Plzeň i Hradec nás na začátku možná maličko podcenili, zatímco my jsme naopak přidávali a přidávali. Tempo, ve kterém jsme dokázali hrát, bylo neuvěřitelné. Tady patří smeknout před kondičním trenérem Ondrou Ježkem, protože hráči dokázali jít opravdu na neuvěřitelné maximum svých možností. Díky tomu jsme byli schopní držet krok s Třincem, který měl o šest zápasů méně než my. Ukázalo se, že v hráčích je mnohdy víc, než si oni sami myslí.

Právě hráči říkali, že je nejvíc bolí skutečnost, že proti Třinci nedokázali urvat ani jeden bod, a že stav série 0:4 je až trochu nespravedlivý. Máte taky ten pocit?

Rozhodly maličkosti. Ta série mohla být klidně 3:1 pro nás a mohli jsme jet do Třince bojovat o mečbol. Bohužel ve druhém zápase jsme měli k dispozici rozhodující nájezd, nepovedl se. Třetí zápas zase rozhodl gól, který doteď v brance nikdo neviděl… Ale to nás samozřejmě neomlouvá, my jsme pořád ještě měli šanci ten zápas zvládnout. Tam se to bohužel asi definitivně otočilo. Ale musím vyzdvihnout ten poslední zápas, který pak v tom všem asi tak trochu zapadl. Spousta lidí si už myslela, že to bude jasná záležitost Třince, ale nebylo to tak. Všichni naši hráči hráli až do posledních sekund, nevypustili ani jediný okamžik, bylo strašně znát, že za žádnou cenu ještě nechtějí konec sezony. Navíc mě neuvěřitelně dostalo i publikum. Neviděl jsem nikoho odcházet před koncem, všichni zůstali a poděkovali hráčům za to obrovské množství práce, které tu odvedli. Mě jako Boleslaváka to potěšilo, až dojalo.