Na Lachmnana zve Radim Vrbata

Letos se koná již 35. ročník Memoriálu Gustava Lachmana. Co vám se vybaví ve vzpomínkách na dobu, kdy jste sám turnaj hrál?
„Na Memoriál Gustava Lachmana mám vlastně dvě vzpomínky. Nejdříve na ročník, kde jsem hrál ještě jako žák páté třídy s o rok starší třídou. Tentokrát do Mladé Boleslavi přijel finský tým z družebního města Vantaa. A právě proti tomuto soupeři jsme odehráli úvodní zápas. Já nejprve v polovině třetí třetiny vyrovnával na 1:1 a následně se mi tři sekundy před koncem podařilo rozhodnout o výhře 2:1. V ten moment jsem byl na vrcholu kariéry. Nakonec jsme obsadili třetí příčku.“

Co ta druhá vzpomínka?
„Ta je pochopitelně na ročník, který jsme hráli s moji třídou. Myslím si, že pro každého hráče šesté třídy byl a je Memoriál Gustava Lachmana tím největším turnajem v sezoně. Jinak tomu nebylo ani v našem případě. Turnaji navíc předcházelo obrovské zařizování pro rodiče a vedení týmu. Sháněli se sponzoři, zařizovalo se občerstvení, pořadatelská služba. Prostě Lachmanem žili všichni. Hráči, rodiče a ti, kteří se podíleli na jeho průběhu. Nám hokejistům pak šlo o to hrát co nejlépe. Chtěli jsme vyhrát a hlavně skončit lépe, než ročník předešlý. Já osobně jsem na každém žákovském turnaji útočil na ceny pro nejlepšího útočníka, střelce nebo vítěze kanadského bodování. Pro Memoriál Gustava Lachmana jsem mělo to větší motivaci.“

Vzpomenete si právě při své druhé účasti na jména některých protihráčů?
„Pamatuje se, že se turnaje zúčastnilo docela dost kvalitních hráčů, kteří se dokázali v budoucnu prosadit a nadále se prosazují. Za Hradec Králové hrál Pavel Brendl, za Vítkovice Zbyněk Irgl, za Jihlavu Marek Tomica, za Jablonec Jakub Čutta a dres Liberce tehdy oblékal Jan Víšek. Náš tým tenkrát skončil třetí a já získal cenu pro nejproduktivnějšího hráče turnaje. Na obě své účasti mám stále živé vzpomínky. A to i díky videokazetám, které pro nás natáčel pan Stinka.“

Když jste byl ve věku kluků, kteří nyní Lachmana budou hrát, kdo byl vaším hokejovým vzorem?
„Jako každý jsem určitě měl i já nějakého oblíbeného hráče z kanadsko-americké NHL. To se ale běžně, tak po týdnu, střídalo. Podle toho, jakou kartičku člověk ukořistil. Vzpomínám si pak, že jsme s bráchou chodili skoro na všechny zápasy boleslavského áčka. Nejdříve k mým oblíbencům patřili Hálek a Kryll. Později z extraligové Plzně přišel Radek Novák. Největší dojem na mě ale v té době udělal Tomáš Hyka. Také on přišel z nejvyšší domácí soutěže. Byl to hráč, který byl hokejově úplně někde jinde. Navíc s moji třídou začal chodit na led jako asistent. To byla dobrá škola, měl jsem možnost od něj leccos odkoukat.“

Jaké jsou dnes vzpomínky na vaše působení v žákovských týmech Mladé Boleslavi a také v dorostu?
„Vzpomínky jsou spojené především s tím, jak moc nás hokej bavil a jaká to pro nás byla zábava. Vůbec nám například nevadili ranní tréninky a vstávání třeba o půl šesté. Navíc jsme závodili o to, kdo bude na ledě nejdříve, a to ještě v okamžiku, než nám vůbec začal trénink. Teď se tomu musím smát, protože ve čtvrt na sedm jako dříve už by mě asi nikdo nedostal… A vybavím si také všechny trenéry, kteří mě vedli. Stejně tak spoluhráče, se kterými jsem hrál a vlastně i vyrůstal.“

Dlouhý čas už trávíte v zámoří. Můžete proto porovnávat. Kde je více času věnováno přípravě mladých hokejistů? V zámoří nebo doma?
„Porovnávat samozřejmě můžu. Do zámoří jsem ale přišel až v juniorském věku. Nevím proto úplně přesně, jak výchovný systém v Kanadě nebo USA funguje. Podle toho, co jsme měl poznat, ale funguje lépe v Čechách. Systém sportovních tříd například určitě představuje obrovské plus. Jako kluci jsme mohli neustále být spolu – ve škole i na tréninku. Navíc byla možnost trénovat v dobrých časech a i během vyučování. To je proti Americe neskutečná výhoda. Za oceánem žáci trénují převážně v pozdních odpoledních nebo dokonce večerních hodinách.“

Jak rozdílná je samotná příprava mládeže doma a v zámoří? Je rozdíl v tom, jakým stylem je mládež vedená v zámoří a tady?
„Rozdíly určitě jsou. V Evropě se více pracuje na technických dovednostech jako je bruslení a práce s pukem. Až v pozdějším věku přichází ke slovu herní systém a ostatní týmové věci. Řekl bych, že v Severní Americe je to spíše naopak. Navíc rozdíl je také v trenérech. V Česku jsou trenéři u mládežnických týmů více kvalifikovaní, než ti za velkou louží.“

Proto, aby se člověk prosadil jako vy, je třeba obrovská píle, tvrdá dřina a hodně odříkání. Co by jste malým adeptům hokejového řemesla poradil k tomu, aby se mohli probojovat na výsluní? Jak těžká ta cesta je a co vše se musí obětovat?
„K tomu, aby se člověk prosadil, je třeba hodně věcí. Z všeho nejdůležitější je, aby vám hokej přinášel radost. Potom není na škodu mít trochu toho talentu. To samo o sobě ale nestačí. Jak bylo řečeno, je za tím spousta tvrdé práce, obrovská píle a hodiny a hodiny tréninku. A určitě je třeba vědět, za čím si jdete. Když je třeba, je nutné tomu něco obětovat. V neposlední řadě je pak důležité zdraví a samozřejmě i trošku toho štěstíčka. I tomu se ale musí jít naproti právě tréninkem a dalšími věcmi, o kterých jsem mluvil. Já měl navíc štěstí v tom, že pro mě byl velkou oporou táta. Mě a bráchu obrovským způsobem podporoval. Držel nás zkrátka v tom věku, kdy to bylo nejvíce potřeba.“

Co současnost? Jak je či není spokojenost s letošní sezonou?
„Ta se pomalu blíží ke konci. Na nějaké hodnocení ale pochopitelně bude čas během léta. Myslím si ale, že jsme sezonu začali nad očekávání dobře. V přípravných zápasech nás těšila výborná bilance. Ta představovala šest vítězství a jedinou porážku. I vstup do sezony mělo Chicago výborný. V prvních šesti střetnutích jsme čtyřikrát poznali radost z vítězství a dvakrát jsme z ledu odjížděli poraženi. A to jsme ještě ty dva zápasy soupeřům doslova „darovali“. Bohužel v sedmém utkání jsme v Dallasu ztratili zápas, když jsme ještě před minut před třetí sirénou vedli 4:2. Navíc se nám zranil klíčový hráč Martin Havlát. Další den jsme ztratili další duel, ve kterém jsme vyhrávali 2:0. A opět přišlo zranění dvou klíčových hráčů sestavy. Šlo o Michala Handzuše a Nikolaje Chabibulina. No a tam bych pro nás viděl klíčový obrat v sezoně. Od té doby to s námi šlo z kopce. Nakonec došlo i k výměně trenéra. Před Vánocemi jsme ještě měli období, kdy se dalo sezonu zachránit. Jenže po svátcích opět přišla krize a takhle „na houpačce“ pokračujeme vlastně až do současnosti.“

To hovoříme o výsledcích a výkonem celého týmu. Co vy osobně?
„Z osobního hlediska, myslím si, mohu být spokojený. Začátek byl vynikající. Pak mi ale hodně uškodilo zranění Martina a Michala. Právě s nimi jsem si velice dobře rozuměl. No a pak to se mnou bylo stejné, jako s celým týmem. Nahoru a dolu. Z hlediska nasbíraných bodů a odehraných minut ale mohu být skutečně spokojen. Jediná věc, která by mohla být, lepší, jsou góly.“

Děkuji za rozhovor.